1.
Na závěr prohlídky
Koněpruských jeskyní pravila průvodkyně, že nám předvede, jak vypadá
nerozkoukatelná tma.
Nechala zhasnout elektrické osvětlení.
Nastala vskutku nerozkoukatelná tma. Dvojnásobně tmavá, než je tma tmoucí. A
trojnásobně tmavá, než tma jako v pytli.
Průvodkyně se zeptala naší skupinky, zda bychom chtěli, aby ta tma zůstala i
nadále. Jak už to u dospělých bývá, všichni mlčeli. Jen jedno malé dítě, které
tu bylo s maminkou, spontánně zvolalo: "Já už tu tmu nechci!"
Pak průvodkyně znovu rozsvítila, za což děkuji nejen jí, nýbrž i té spontánní
malé holčičce, která se bezděky stala mluvčím naší skupiny.
Kdyby ta holčička tak radikálně nevyjádřila svůj názor, možná bychom tam v
Koněpruských jeskyních byli v té nerozkoukatelné tmě ještě teďka.
2.
Když se děti naučí poznávat
hodiny podle postavení rafiček, je tu ještě další úkol. Porozumět tomu, co je to
hodina třináctá, čtrnáctá, patnáctá - a další až do půlnoci.
Tyto údaje už na ručičkových hodinách nejsou. Je třeba je odvodit. Pro dítě je to
zprvu poněkud komplikované - už proto, že takového číselného vyjádření se v
běžném hovoru nepoužívá. Aspoň moje maminka mi nikdy neříkala, že se mám po
odpoledním čutání vrátit domů v 18.30 k večeři.
Zvládnout označení odpoledních, večerních a nočních hodin není výsledně
žádná věda, ale faktem zůstává, že to někomu může dělat zpočátku potíže. A
to i tak inteligentní bytosti, jakou určitě už v dětství byl Július Satinský.
Ve vzpomínkové knížce s názvem Chlapci z Dunajské ulice se svěřil, že ještě ve
věku dvanácti let neměl jasno v těch číslech pro odpolední a večerní časy.
Vzpomíná na to, jak tehdy byl pozván k dětskému natáčení do bratislavského
rozhlasu. Podle písemné informace se měl dostavit v 18.00 hodin. Vysvětlil si to tak,
že v osmnáct znamená v osm.
Přišel do rozhlasu o dvě hodiny později. Roli za něj ovšem už odehrál náhradník.
Jeho vzpomínka končí konstatováním, že když se mu tehdy vinou uvedeného časového
omylu nepoštěstilo to účinkování v rozhlase, tak si aspoň užil lítání venku. To
zameškané natáčení však nijak neochudilo životní dráhu Júlia Satinského. Řekl
bych, že spíše obohatilo. Radost z lítání venku totiž není už nikdy v životě
tak velká jako v dětství.
3.
Na výstavě grafického designu
mě zaujal plakát se zobrazenou tváří slečny, které tekla po bradě čokoláda.
Nebyl jsem sám. U plakátu se zastavil i tatínek s malým klukem.
Chlapeček se otázal otce: "Co má ta paní na bradě?"
Tatínek: "Pobryndala se čokoládou."
Malý kluk: "A proč se ta paní pobryndala čokoládou?"
Tatínek: "Protože ji blbě jedla."
Chlapeček: "A proč ji blbě jedla?"
Otec povídá: "Protože se pobryndala čokoládou."
Očekával jsem, že chlapec znovu odstartuje oblouk svých otázek. Že se opět zeptá,
proč se ta paní pobryndala čokoládou, a že se zase dozví, že proto, že ji blbě
jedla, a na to se opět návazně zeptá, proč ji ta slečna blbě jedla.
A pořád dokola.
Jestli jejich disputace opravdu trvala dál, to nevím. Tatínek s chlapečkem postoupili
stranou a ztratil jsem je z doslechu.
Pokud v tom dialogu pokračují dodnes, držím jim palce, aby se dobrali nějakého
výsledku, proč se ta paní pobryndala čokoládou.
Taky by mě to zajímalo.
4.
Dětské nápady nekončí
dětstvím; určitě i vy se občas přistihnete, že nějaký takový máte i v
dospělosti.
Při jednom z letošních rozhlasových vysílání jsem se posluchačům svěřil s tím,
že nechápu, proč je ustáleným zvykem moderátora říkat "Od mikrofonu vás
zdraví". Za roky své spolupráce s rozhlasem jsem ten výraz také mnohokrát
použil. Ve skutečnosti jsem však nikdy nezdravil posluchače OD
mikrofonu, nýbrž vždycky DO mikrofonu.
Kdybych zdravil OD mikrofonu, zdravil bych bokem a šejdrem - možná dokonce zády k
mikrofonu. Rozhodně by mi bylo špatně rozumět. Ano, zdravím DO mikrofonu.
Rozhodl jsem se tedy v průběhu onoho letošního nedělního Dobrého jitra několikrát
říci: "Do mikrofonu vás zdraví."
Obával jsem se, že někdo z posluchačů bude protestovat s poukazem na to, že jsem
hračička a že jsem porušil úzus.
Nikdo si nestěžoval.
Dodatečně děkuji posluchačům za shovívavé přijetí toho jednorázového
experimentu. Možná pokusu dětského, ba dokonce dětinského. Ale čas od čas je
docela příjemné nebýt tak úplně dospělý.
5.
Matematika není u dětí zrovna
oblíbenou disciplínou, i když je to vůči ní nespravedlivé - je to královna věd.
Přiznávám, že ke své škodě jsem ani já k tomuto předmětu ve škole zrovna
nelnul. Můj starší bratr byl naopak úspěšným řešitelem matematické olympiády.
Když jsem po něm přišel na stejné karlovarské gymnázium, tak pan profesor
matematiky ve mě omylem vkládal podobné naděje. Záhy ovšem
prohlásil: "Poslyšte, vy nejste svůj bratr!"
Nedávno jsem četl ve znojemském regionálním týdeníku zajímavý článek pod
svérázným titulkem: Hrajte pomaleji, ať není matika! Titulek byl citátem a uvozoval
informaci, že znojemští studenti ze 4B SOŠ Podyjí byli v době vyučování na
školním představení Klicperova Divotvorného klobouku.
Na počátku druhého jednání jedna z žákyň rozevřela směrem k jevišti plakát s
heslem: "Hrajte pomaleji, ať nemusíme na matiku!"
Herci souboru Rotunda reagovali pobaveně. Opravdu prý o něco zpomalili své dialogy.
Doufám, že čeští, moravští a slezští učitelé matematiky se na mě snad nebudou
zlobit, když uvedu, že mě ta zpráva pobavila. Domnívám se, že ani Albert Einstein
by to nebral jako zneuctění matematiky. Když mu byla u příležitosti jeho padesátin
položena otázka, kterou vlastnost pokládá za nejdůležitější pro lidi činné v
oboru fyziky a matematiky, odpověděl stručně: Smysl pro humor.