O vzdálenosti mezi pořady sledovanými z pocitu povinnosti a pro vlastní potěchu ví určitě každý, komu je souzeno sledovat obrazovku z profese. Vzájemný nepoměr většinou respektuje i četnost a halas ohlasu televizních "událostí" v ostatních médiích. Nenápadných pořadů pro radost i poučení přitom nabízí obrazovka víc, než se zdá.

Kouzlem starých časů a pohodou, na hony vzdálenou od vtíravé cukerínové líbivosti, těší diváky prvního programu ČT pravidelně Iva Hüttnerová ve svém Domácím štěstí. Mimo exponovaný vysílací čas - a proto asi žel i mimo dohled většiny publika - nabízí týden co týden půlhodinové návštěvy minulých dob, kdy se sice žilo pomaleji než dnes, ale možná o to slušněji, hlouběji a opravdověji. Setkání s Karlem Čapkem, legendárními českými cestovateli, slavnými knihaři a knihkupci, ale například i se životem v lázních či dávnou milostnou korespondencí, zprostředkovávaná svědectvími hostů a dokumentů, přitom nejsou pouhou samoúčelnou hrou na sentimentální notu. Spolu s podmanivým půvabem pamětnických pohlednic nenápadně vstřebává divák i slušnou porci důvodů k národní hrdosti.

Příkladem jiného neokázalého pořadu, který umí spojit vkusnou zábavu s hodnotou nabízených informací, je Kalendárium, tradičně předznamenávající nedělní předpolední reprízy seriálové klasiky na ČT. Vkus a hravá elegance, s nimiž Saskia Burešová už léta připomíná významná data a výročí příštího týdne, je na obrazovce spíš výjimkou. I na té veřejnoprávní.

Z poněkud jiného soudku než oba zmíněné tituly je brněnský AZ-kvíz. Do letmého výčtu pořadů pro radost a poučení však patří. Žánrově je jednou z předlouhé řady televizních vědomostních soutěží. Přesto se právě od nich dost liší. Nejnápadněji tím, jak upřednostňuje klasický princip zábavné hry kombinující vědomosti a taktiku před dnes absolutně vládnoucím omračováním publika astronomickými částkami, které mohou (teoreticky!) utržit za své náhodné znalosti. Sympatickou umírněnost vědomostního kvízu, v němž jde spíš o radost ze hry a čest zvítězit, opět podtrhuje i vzácná kultivovanost a inteligence obou střídajících se moderátorů. Aleše Zbořila, a zejména Evy Brettschneiderové, by si měli všimnout ti televizní režiséři, kteří vědí, že Marek Eben nemůže stihnout všechno.

Povinnost komentovat velkolepé televizní dění nelze úplně pominout. Proto závěrem jeden postřeh na konto diváckého hitu, úspěšně vnucujícímu miliónům diváků přesvědčení, že Česko hledá SuperStar. Dnes lze vyrobit "celebritu" nejen z každého, kdo dokáže přečíst zprávy, ale například i z vraha Kajínka. Většina z desítky dětí, na chvíli (?) pozdvižených mezi vyvolené, prokazatelně umí aspoň zpívat.