K počátku dvacátého století, kdy se užaslým lidem vůbec poprvé naskytla možnost potkat například na Václavském náměstí ženu v kalhotách, spatřit na ulici automobil nebo na obloze zahlédnout první letadla a vzducholodě, patřily také různé šantány a zpěvní síně. Lidové obecenstvo v nich bavili svými třeskutými komickými výstupy "umělci", kteří jako na běžícím páse vyráběli popěvky a kuplety glosující dobové dění. Náměty pro jejich tvorbu nabízely kromě zmíněné ženy v kalhotech i uniformy prvních "chauffeurů" nebo vzducholodě vousatého hraběte Zeppelina.

Na gramofonových deskách se popěvky na téma cestování vzduchem objevují častěji až v době po první světové válce, zato ale na takových nahrávkách zhusta nacházíme motivy exploatované již před mnoha lety právě c. a k. šantánovými zpěváčky. Mezi nejplodnější provozovatele takových popěvků patřili komikové Alois Tichý, Rudolf Ratolístka nebo Růžena Slavínská, jejichž jména najdeme i u několika následujících opusů na téma vzduchoplavby, z nichž se teď pokusíme ocitovat nejpovedenější pasáže.

Přímo modelově dvojsmyslné chápání aeroplánu (včetně nezbytného happyendu) nabízí například následující Balada o pilotovi a jeho aeroplánu. Napsal ji Al. Tichý a s velkým úspěchem ji ve Dvorním pivovaře v Nuslích přednášela subreta Růžena Slavínská - poslyšte tedy, jak dopadla zvědavá pasažérka: Nad městem aeroplán ploval, letět s ním každičký jen přání choval. Běta Čumilů lítati chtěla, jak zblejskla aeroplán, celá se chvěla. Aeroplán s křídlama, vzadu s ocasem, hej, pane pilote, spolu se vznesem! Pilot se zastavil, vzal k sobě Bětu, propelér zavrčel, už byli v letu. Nad mraky lítali, pilot si výskal a jenom sem a tam ocáskem mrskal. Byli by lítali vesele pořád, vtom však fuk! - motor jim přestal pracovat. Pilot se ulekl, spustit ho zkoušel: nic platno, pilote, benzin ti došel! Těžce se loučili se vzdušným světem, dolů se spustili klouzavým letem. Pak pilot uletěl, Bětuška chřadla - lítat už nemohla, když jednou spadla. A za pár měsíců lidé si práli, na svět že přiletěl pilotek malý. Proto, panenky, příklad si vemte - na aeroplán pozor si dejte!

Podstatně více fantazie projevil autor písničky Já bych chtěla Zeppelina Ferry Kovářík. Konstatuje nejprve, že ...touha všechněch Pražaček moderní je auťáček, pobavení nezbytné fešný šofér poskytne. Auto se však, pardieu, někdy v cestě rozbije, kdo nechce mít poruchu, ať lítá jen ve vzduchu..., aby poté všem blondýnkám i brunetám nabídl následující představu: Zeppelín je krásná loď, pilot řekne: "pojď, ó, pojď", a jak v lásky objetí k nebi se mnou poletí. Vrtule se kmitají, dech se v prsou zatají, vysoko nad oblaky budem dělat zázraky. Budem míti Zeppelína, poletíme do Londýna, do Paříže, v Afriku, namluvit si papriku. Budu míti Zeppelína jako žádná žena jiná, přímo v lásky rajský klín, donese mne Zeppelín. V neidentifikovatelném rytmu nazpíval tuto píseň na gramodesky značky Homokord někdy v roce 1926 svým toporným hlasem tenorista Valentin Šindler.

(Pozorní čtenáři na tomto místě již možná začínají tušit, že z "poetiky" například komiků z okruhu Družiny dvorního pivovaru v Nuslích nebo Kabaretu u Zlámané hornodle čerpali i autoři legendární apoteózy pilotů a budovatelské písně z padesátých let minulého století - začínala hrdými slovy "My, letci, máme ocelové ptáky.")

Kromě lyriky ale přinášely opusy o vzduchoplavcích též popisy potíží spojených s letem v aeroplánech či pobytem ve vzduchu obecně. Opět ocitujme z jednoho typického popěvku na toto téma. Následující "duetto pro dva pány" složil komik L. Ratolístka a nazval jej Aviatikové. Oba pánové spolu hovoří takto:

Servus, Frici, jak se vede, copak dělá ten tvůj pták? Máš-li ještě zdravé oudy, tak nelítej jako drak. - Jen ty si mě nedobírej, ať nesrazíš někde vaz, aby z tebe nebyl maces, potom by tě přešel špás. - Já když poprvé vylít, strachem jsem se tolik lek, až se mně udělal vzadu na kalhotách velkej flek. - Já zas než tomu uvyk, to mně dalo roboty, když jsem sletěl, musel jsem vzít vždycky jiné kalhoty. - Když vylítnu, je bezvětří, z toho velkou radost mám, kdybych potřeboval vítr, tak si ho udělám sám. - Koho snad zde něco trápí, věřitel ho stíhá snad, chce-li mu před nosem fouknout, vezmu ho na svůj stroj rád. - Pak mu žádný neublíží, nemusí se více bát, může se na věřitele třeba shůry vykašlat. Tento kuplet pak uzavírá společné skandování: Sláva, sláva našim ptákům, s kterými my lítáme, až si jednou zlámem oudy, dřív si pokoj nedáme. My jsme aviatikové, co si pokoj nedáme!

Stejné "pocitové" téma letecké rozvíjel též Vlasta Burian ve svém výstupu Aviatik - ve dvacátých letech ho také natočil na gramodesku značky HMV. S různými obměnami pak stejný námět vydržel až do třicátých let i tehdy již bývalým členům kabaretu Červená sedma dr. J. Červenému a I. Rubinovi. Ve své Písničce prolhané - v roce 1929 ji Rubin nazpíval na gramodesky značky Polydor - sice zpěvák prohlašuje, že cestovati nejlépe je v letadle, je to jistý - jak živo to nespadne, nicméně ve svém dalším kupletu nazvaném To jsem se nalítal, než jsem si zalítal (její první dvě sloky nazpíval Rubin i na gramodesky) nabízí též následující méně povzbudivé imprese: Zamířili statečně jsme do Olomouce. Pilot po mně znatelně rukou nazad máchne, naznačil mi zřetelně, že prý cosi páchne. Já však jemu do ucha zařval slova kárná, že to voní Olomouc a v ní syrečkárna. To by byla Morava - prolétli jsme skrz ní a za necelou hodinku byli jsme před Plzní. Pilot dává najevo strhanými rysy, že nám něco z mašiny metr vzadu visí. O tom ovšem, chudinka, nemoh míti pojem, že to visí z huby mi jazyk nad Prazdrojem. Tak jsme ještě přelétli známých měst těch více, jazyk z huby vylez mi ještě na Mělníce. Pak jsme v Kbelích přistáli klouzavým prý letem a mně přitom stalo se, co se stává dětem. Nechtěl jsem jít ze stroje, seděl jsem jak klíště - a proč jsem tak trucoval, to vám povím příště.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz