Svůj nový snímek Post coitum natočil Juraj Jakubisko podle scénáře Marcela Bystroně, od nějž také na poslední chvíli převzal režii. Zda v tomto počinu bylo i osobní zaujetí pro téma (scénář si pak ještě sám upravoval), či nedůvěra, že v rukou mladšího kolegy by nemuselo dopadnout nejlíp, není zcela jasné, ale také to není podstatné. V každém případě je pod titulem podepsán jeden z nejvýznamnějších filmových tvůrců našeho teritoria. A připusťme, že se poctivě snažil vložit do něj ze sebe, co považoval za dobré. Přesto výsledek neodpovídá vynaloženému úsilí, což lze přičíst nejen chatrnému scénáři a skutečnosti, že - alespoň z hlediska image režiséra - nejde o "jakubiskovské" téma (a nemůže být takový tedy ani film), ale možná i rozpakům, které pocítil v konfrontaci s látkou. Zkrátka se s ní jaksi minul.

Není divu: příběh je dosti jednoduchý, přestože přelidněn (devět hlavních postav!) a slouží především jako nákladní výtah pro dopravu myšlenky či spíš záměru do pomyslného cíle: má vyjádřit nebezpečí lehkovážného milostného života (hrdinů, tj. současné společnosti), zhoubnost promiskuitního přístupu k sexu, jenž mrzačí schopnost najít lásku i kvalitní partnerské vztahy. Tedy moralita, proč ne. Ale k jejímu sdělení má zde pomoci hlavně zběsilé tempo vzájemného střídání aktérů v posteli i na jiných pro obcování možných i nemožných místech (mostní konstrukce, záchodek) podle divokých pravidel hry "každý s každým", i symbolický závěr - jediný "čistý" hrdina hyne, jeho nadějná a neméně naivní partnerka je odváděna v poutech. Bohužel, nejen děj, ale i myšlenka je tu příliš čitelná a klouže po povrchu, podpírána spoustou vnějších rekvizit; vzkaz o tom, že jde o žhavé současno, nesou divákům neustále zvonící mobily, walkmany na uších aktérů, módně atraktivní podnikatelské prostředí pracoviště i příbytku, "dvojí" sociální zařazení (medička, která si vydělává na studia prostitucí), vulgární věty dialogů. Ani herci s tím vším moc nenadělají, i když se viditelně snaží (Sandra Pogodová, Lucie Vondráčková, Mahulena Bočanová, Franco Nero, Jiří Langmajer, Míra Nosek, Richard Krajčo aj.)

A přesto se tu na několika místech viditelně a nadějně "jakubiskovsky" zableskne. Například náznakem tvrdě ironického humoru - třeba když si aktéři s plačtivým sentimentem předávají jako tichou poštu tklivý příběh o smrtelně nemocném partnerovi, nebo když zestárlý fotograf - zapomenutý tu z "květinových" šedesátých let - při milostných hrách, na něž z fotografie zhlíží jeho manželka a dítě, pořád opakuje, že rodina je nadevše. V závěru se taky objeví drtivě působivý symbol - svatbu rockera a medičky ohrozí spadlý zvon. Závěrečná čtvrtina či pětina filmu je vůbec zajímavější než jeho větší část.

Juraj Jakubisko, zdá se, nosné téma pro své další životní dílo zatím hledá. Stojí za to, aby je našel, vždyť i v rozpačitém Post coitu je řada náznaků, že kreativita tohoto tvůrce je nevyčerpatelná.