Jako amatérský filozof jsem se vždy snažil, a usiluju o to stále, najít recept, jak prožít život smysluplně a víc šťastně než naopak. Včera, když jsem jel metrem a pozoroval zachmuřené tváře lidí, zformuloval jsem si drsně v mírné nadsázce a v poněkud lehčím tónu to, na co by člověk přicházející na tento svět měl být připraven: že život je smutný, protože končí smrtí, člověk že je tvor nepoučitelný a svět že je veskrze nespravedlivý. A jako dodatek, že láska je pomíjivá.

Kdyby mohl tato fakta přijmout jako danou samozřejmost, podobně, jako že po noci přijde den, pak by člověk, odrážeje se od této nezměnitelné skutečnosti, mohl prožít pěkný, radostný a smysluplný život. On však ne. Mudruje o tom, co bude po smrti, a celý život, hledaje tu správnou podpůrnou víru, se zmítá v úzkostných nejistotách. Armády spasitelských učitelů už po staletí tvrdí, že příští generace se poučí a nebude už válčit, valit konzumní kuličky a mořit se dalšími tisíci sebezničujících aktivit. Leč nepoučitelný člověk, co člověkem jest, opakuje stále totéž. Natruc vzdělanosti pořád platí, že na svá kamna si musí každý sáhnout sám.

I proti nespravedlnosti světa stále bojují zapálení věrozvěsti, kteří nám tvrdí, že pravda vítězí, láska že hory přenáší a kdo šetří, že má za tři. Stále si neradi připouštíme, že už nespravedlivě vybaveni přicházíme na svět a další nespravedlnosti, díky této výbavě, během života produkujeme. To, že naše civilizace se snaží pomocí zákonů, soudů a trestů lecjaké zločiny a křivdy napravit, jsou jen mírné korekce nejkřiklavějších a do nebe volajících nespravedlností. A lásku se pořád romantice podléhající blouznivci snaží zařadit do kategorie věčných, a proto si často neužijí tu, která je jim dána, a se zoufalstvím v očích se dívají na bitevní pole své vztahové minulosti s předsevzetími, že budoucnost bude jiná. Nebude. Bude stejně krásná a strašná jako byla minulost.

Aby mi by bylo rozuměno - to, že se narodím blbým, škaredým, netalentovaným, je stejná nespravedlnost jako chodit po světě coby inteligentní, talentovaný krasavec. Nemám rád řeči úspěšných a bohatých, že přece každý máme stejné možnosti. Nemáme. Jsem-li nespravedlivě obdařen talentem, intelektem, dychtivostí, posedlostí poznávat a radostí pracovat, tak mám povinnost starat se o ty, kteří nespravedlivě tyto dary nedostali. Bill Gates, zdá se, to pochopil. Ne každý z nás má tak štědře naděleno, pro každého ale platí, že cesta ke štěstí vede přes vděčné radování se z toho, co jsem nespravedlivě dostal, a nebědování nad tím, čeho se mi nespravedlivě nedostává.

Kdyby na svět přicházející člověk uměl přijmout výše popsané čtyři neměnné skutečnosti, chtěl by jen to, co chtít může, jeho sny by se více naplňovaly, deziluze nebyly v jeho domě tak častými hosty, ve vztazích by ubližoval méně, zlu by se vyhýbal účinněji, z dobra se radoval uvědoměleji a nad lásky darem jásal hlasitěji.