Pan Karel Diviš z Brna mi nabídl námět pro tuto meditaci. Ptá se mě: "Čím to je, že Čechy nijak neleká příval novinových článků s titulky - na příklad: Česku hrozí finanční apokalypsa! Nebo: Stát dluží astronomický půlbilion! Nebo: Mezinárodní měnový fond varuje před oddalováním penzijních a zdravotnických reforem! Sleduji, že takováto konstatování a prognózy do budoucna jdou lidem jedním uchem tam a druhým ven..."

Těžko oponovat. Je to tak. Alespoň na první pohled, ale nekřivděme zase všem. Jsou mezi námi i takoví, kteří vědí, že spořádaný rodinný a nebo firemní rozpočet jsou základem dobré ekonomiky státu. Ale je pravdou, že mnohým se naopak zdá, že jde o věc, kterou oni sami nemohou nijak ovlivnit. Jeví se jim to jako záležitost odpovědného řízení státu a jeho hospodářství. Na druhé straně jde i o pocit, vnímání skutečnosti a dojmů. Jakápak apokalypsa může potkat přece jen už zmátořenou, prosperující ekonomiku, když se pro letošek předpokládá růst HDP na 3,3 procenta? Nelze přehlédnout také fakt, že už i současný, podle mnohých ekonomů zarážející stav, se nijak nepromítá do kurzu koruny. S lehkostí si člověk říká: prostě prognózy jsou a budou, buď vyjdou, nebo nevyjdou. A problémy ekonomik sousedních států nejsou tak vzdálené těm našim. Dává nám to pocit, že nijak nevybočujeme, tak proč tolik rozruchu? Objektivní příčiny jsou prostě objektivními příčinami. Velkou Británii, Švédsko, Španělsko, Irsko nebo Austrálii postavily na nohy už před léty uskutečněné reformy státních financí a navíc jim nahrává demografická skladba obyvatelstva. Ale co napovídá příklad Japonska? Země s kapitalistickou tradicí, s výjimečnou pracovní morálkou lidí? Podle předpokladů renomované světové ratingové agentury Standard Poor´s by na tom mohla být k roku 2050 ještě hůře než my. Kvůli štědrým penzím, nejvyšší očekávané délce života obyvatel a kvůli faktu, že v Japonsku se rodí nejméně dětí z přehledu vyspělých států. Už dnes je Japonsko zadluženo asi 160 procenty svého HDP. Jestliže tedy odhad podílu našich vládních dluhů na HDP vyjadřuje k padesátému roku tohoto století 490, Japonci jsou až na ukazateli 718.

Pravda, porovnáváme se s lepšími i s horšími. Vnímáme hru prognóz a vidění skutečnosti. U nás si lidé s výjimkou oblastí, kde zanikl velký průmysl a je bída o práci, nežijí špatně. Průměrná mzda za letošní první čtvrtletí opět výrazně vzrostla. Všude se až neuvěřitelným tempem staví. A to domy nijak skromné, spíš luxusní, nákladné a v mnoha případech vzhledem k počtu budoucích obyvatel velké a prostorné. Stále přibývající supermarkety praskají ve švech ve všedních dnech i o víkendech a nemohou si vynachválit vzrůstající tržby. Spotřeba domácností posiluje ekonomiku. Kde by se tu vzal trýznivý a nutkavý pocit, že se něco děje, že něco hrozí? Že by najednou nebylo kde vzít na nepominutelné výdaje na správu měst, silnice, vodovody, čističky a spalovny? Ale také na nemocnice, sociální péči a na důchody pro více než tři miliony důchodců?

To je přece starost vlády. Té vlády, na kterou si kdekdo s gustem vsadí sázku - jak dlouho ještě vydrží. Proč se mění vlády? Protože žádná neudělá všechno, co slíbila, ba ani mnohé z toho, co si předsevzala. Ta současná sociálně demokratická skutečně čelí prognóze, že nedojde-li ke změnám ve financování důchodů, zdravotnických a sociálních služeb a také školství a vědy, bude naše zadlužení spláceno pomaleji a výší úroků ještě naroste. Stále ještě napravuje hříchy minulosti, zachraňuje zkrachovalé banky a málo hlídá úniky šedé ekonomiky. Další volby se patrně obrátí proti ní. Ale tím hlavním důvodem je fakt, že se s reformou veřejných financí nezačalo razantněji už před pěti, deseti léty, protože ten hlavní důvod - stárnoucí populace, tu prostě neodvolatelně je. Jenomže která vláda chce být tou razantní, tvrdou, nepopulární...? Taktika odkladů reforem přece znamená, že se udrží déle. Takové zapeklité dilema!

Vedle těch alarmujících titulků však přece čteme i jiné. Třeba: Češi se loni rekordně zadlužili. Zvyšují se i úvěry pro podniky a víc a víc se zadlužují obce a města. Domácnosti si do dubna půjčily od bank už 252,5 miliardy korun. Od stavebních spořitelen přes 40 miliard a od leasingových společností kolem čtyř. Zajímavé ale je, že současně rostou nemálo i úspory. Znamená to, že domácnosti se rozvrstvují na ty, které si půjčují, a na ty, které naopak spoří. Strmou křivku vzhůru ukazuje i počet osob, které si sami spoří na penzi. Jsou to dnes už 2 miliony 700 tisíc lidí. S příspěvkem státní podpory mají našetřeno přes 86 miliard. Doporučení těm, kteří myslí na budoucnost, nebyla tedy marná.

A to bychom mohli být státem o mnoho bohatším. Podle studie, na které se podílela i Karlova univerzita, přiznává svůj podíl na šedé ekonomice každý čtvrtý Čech. To je zas jedna z našich horších vizitek. Daňové podvody, zatajování příjmů, podpora práce načerno. Prostě šedá ekonomika, kterou státní pokladna přichází ročně o 200 miliard korun. Je tu také korupce při zadávání zakázek, která míchá nezdaněnými příjmy úplatků. A která vydává občas signály, že jít bočními cestičkami se leckdy vyplácí a konec konců že i nesplácet dluhy je možné. Jsou situace, kdy stát nemůže připustit, aby zkrachovala obec, banka s vloženými úsporami tisíců vkladatelů, a právní služby za zastoupení státu jsou obyčejně víc než dobře honorovány.