Před šedesáti lety se spojenci vylodili v Normandii a svedli těžké boje na francouzských plážích, které vešly do dějin pod krycími názvy Sword, Juno, Gold, Utah... Nejkrvavější střet se udál na Omaze. Během jediného dne padlo na této pláži několik tisíc vojáků. Nedaleko New Yorku žije Čech, který v tom pekle byl, ale svůj příběh žádnému českému novináři dosud nevyprávěl.

S panem Ladislavem Jindrou jsem si dal sraz ve výčepu newyorské hospody Bohemian Hall, a když jsem ho spatřil, nemohl jsem uvěřit, že tento svěží prošedivělý pán je třiaosmdesátiletým veteránem, v jehož těle jsou ještě střepiny z bojů v Normandii.

Pan Jindra je ročník 1921 a narodil se v Koňkovicích u Světlé nad Sázavou. Kdyby včas z Československa neodešel, skončil by pravděpodobně mezi totálně nasazenými: "Bylo mně šestnáct let, byl jsem jako druhý syn a věděl jsem, že nedostanu hospodářství. Tak jsem se vydal do Ameriky hledat, jak se tehdy říkalo, zlato." Do americké armády šel dobrovolně, aby následoval své kamarády ze Sokola: "Všichni šli na vojnu a já, jako Čech, jsem chtěl bojovat proti Hitlerovi a osvobodit Československo."

Za pár týdnů po základním výcviku v Georgii už byl na jedné z lodí konvoje směřujícího přes oceán do Evropy. S tisícovkou příslušníků 29. pěší divize se v Anglii několik měsíců učili, jak přestupovat z transportní lodi na vyloďovací čluny, jak přecházet přes zátarasy z ostnatého drátu a vyhýbat se minám. Velitelé jim řekli, že jejich útoku bude předcházet bombardování a oni se na plážích budou moci krýt v kráterech po bombách: "Jámy na pobřeží ale nebyly, kdyby tam bývaly byly, zachránilo by se více vojáků. Cvičili nás skákat z jedné jámy do druhé a tak pokračovat vpřed." Generál Patton často varoval, že američtí vojáci zaplatí za každou chybu svým životem. A jak pan Jindra 6. června na Omaze poznal, byla to hořká pravda.

Ladislav Jindra byl hodinář, ale své hodinky prohrál krátce před invazí v kostkách. To, že nastala ta pravá chvíle pro invazi, poznal podle toho, že dostali po brzkém probuzení to nejlepší jídlo: "Vzbudili nás ve dvě ráno a dostali jsme k snídani to nejlepší, nač si kdo vzpomněl." Pro více než třetinu vojáků to poslední jídlo skutečně bylo.

Na samotný den "D" pan Jindra nerad vzpomíná. Byl v první útočné vlně, vedle něj vybuchovaly miny, létaly ruce a nohy. Přišlo mu, že Němci na nekryté protivníky na pláži stříleli jako na kachny: "Měli jsme rozkaz utíkat nahoru na pobřeží. Bylo to něco, co si žádný ani neumí představit, a proto si myslím, že nikdo, kdo to prožil, nechce válku."

Ladislav Jindra byl ve Francii třikrát raněn. Po válce dostal americké občanství a dnes je asi posledním žijícím Čechoameričanem, který toto peklo v Normandii prožil. Hrdina s Purpurovým srdcem na klopě a s vyznamenáním za hrdinství při záchraně kamarádů zamířil nyní ještě jednou k břehům Normandie, aby se zúčastnil vzpomínkových akcí. Nebude to pro něj lehké, zatímco jeho manželka a děti tam najdou krásnou pláž zalitou jarním sluncem, před jeho očima se tam opět objeví masakr, který mu nedává spát už šedesát let.