číslo 26 |
|
Rozhlasová publicistika |
|
![]() Sobota - premiéra 13.05, repríza ve 22.10 Veterán Ladislav Jindra vzpomíná na den "D"
S panem Ladislavem Jindrou jsem si dal sraz ve výčepu newyorské hospody Bohemian Hall, a když jsem ho spatřil, nemohl jsem uvěřit, že tento svěží prošedivělý pán je třiaosmdesátiletým veteránem, v jehož těle jsou ještě střepiny z bojů v Normandii. Pan Jindra je ročník 1921 a narodil se v Koňkovicích u Světlé nad Sázavou. Kdyby včas z Československa neodešel, skončil by pravděpodobně mezi totálně nasazenými: "Bylo mně šestnáct let, byl jsem jako druhý syn a věděl jsem, že nedostanu hospodářství. Tak jsem se vydal do Ameriky hledat, jak se tehdy říkalo, zlato." Do americké armády šel dobrovolně, aby následoval své kamarády ze Sokola: "Všichni šli na vojnu a já, jako Čech, jsem chtěl bojovat proti Hitlerovi a osvobodit Československo." Za pár týdnů po základním výcviku v Georgii už byl na jedné z lodí konvoje směřujícího přes oceán do Evropy. S tisícovkou příslušníků 29. pěší divize se v Anglii několik měsíců učili, jak přestupovat z transportní lodi na vyloďovací čluny, jak přecházet přes zátarasy z ostnatého drátu a vyhýbat se minám. Velitelé jim řekli, že jejich útoku bude předcházet bombardování a oni se na plážích budou moci krýt v kráterech po bombách: "Jámy na pobřeží ale nebyly, kdyby tam bývaly byly, zachránilo by se více vojáků. Cvičili nás skákat z jedné jámy do druhé a tak pokračovat vpřed." Generál Patton často varoval, že američtí vojáci zaplatí za každou chybu svým životem. A jak pan Jindra 6. června na Omaze poznal, byla to hořká pravda. Ladislav Jindra byl hodinář, ale své hodinky prohrál krátce před invazí v kostkách. To, že nastala ta pravá chvíle pro invazi, poznal podle toho, že dostali po brzkém probuzení to nejlepší jídlo: "Vzbudili nás ve dvě ráno a dostali jsme k snídani to nejlepší, nač si kdo vzpomněl." Pro více než třetinu vojáků to poslední jídlo skutečně bylo. Na samotný den "D" pan Jindra nerad vzpomíná. Byl v první útočné vlně, vedle něj vybuchovaly miny, létaly ruce a nohy. Přišlo mu, že Němci na nekryté protivníky na pláži stříleli jako na kachny: "Měli jsme rozkaz utíkat nahoru na pobřeží. Bylo to něco, co si žádný ani neumí představit, a proto si myslím, že nikdo, kdo to prožil, nechce válku." Ladislav Jindra byl ve Francii třikrát raněn. Po válce dostal americké občanství a dnes je asi posledním žijícím Čechoameričanem, který toto peklo v Normandii prožil. Hrdina s Purpurovým srdcem na klopě a s vyznamenáním za hrdinství při záchraně kamarádů zamířil nyní ještě jednou k břehům Normandie, aby se zúčastnil vzpomínkových akcí. Nebude to pro něj lehké, zatímco jeho manželka a děti tam najdou krásnou pláž zalitou jarním sluncem, před jeho očima se tam opět objeví masakr, který mu nedává spát už šedesát let. MIROSLAV KONVALINA |