Od poloviny třicátých let se začínají v textech českých populárních písniček na téma létání vyskytovat také militaristické prvky. Nepochybně k tomu přispěl vývoj politické situace ve střední Evropě, celková militarizace všedního života a stále se zvyšující význam letectva jako jedné ze složek vojenské obrany státu. Frivolita c. a k. kupletů na téma létání již definitivně vyprchala - hrdinou se stává letec bránící svou vlast, od něhož se očekává, že pro ni zároveň i položí život. Není divu, že většinu takových písniček skládali jejich autoři jako úderné pochody nahrávané na gramodesky s většinou sborově zpívanými texty.

Vraťme se ale ještě alespoň na chvíli o pár let zpátky, do časů nepoměrně bezstarostnějších. Koncem dvacátých let minulého století byla většina textů písniček o létání ještě veskrze mírumilovná. Vyloženě žánrový obrázek nabízela například skladba L. D. Zámečníka (jinak "krále excentrických violinistů") s názvem Táborské Aero, složená "v upomínku konání Jihočeské výstavy v Táboře" v roce 1929. I když titulní stana tištěného vydání této písničky nesla kresbu dvouplošníku nad siluetou města Tábor, soudě podle jejího textu označovalo ono "Aero" spíše nějaký útulný restaurant na zmíněné výstavě, kde se popíjelo značkové víno výrobce, který také tuto písničku také vydal tiskem - konečně posuďte sami: Na výstavě v Táboře stojí Aero novus, v něm se pije jedině z Prahy "Víno Globus!" Útulek to znavených výstavních poutníků, dostaveníčko přátel přírodního moku. Když vrtule zašustí, pohár pozdvihnem, na zdar naší výstavy rádi připijem. Ten, kdo v Aeru vínko pívá, krásně mu v nitru bývá. Kdo miluje výstavu, večer v Aeru sedí, nehádá se, nemračí, sklenky sobě hledí - politiku stranou dá a všechny starosti, byť by měl mít se ženou doma mrzutosti. Proto pějme: jaká slast, u Jordánu naše vlast! Proto vzdejme Globu zdar, vždyť nám dává božský dar!

Určitou šanci dává letadlům - na rozdíl od tehdy patrně již demodé automobilů - autor Richard Jurist ve své písni Ach, aero-aero-aeroplán provozované - údajně s ohromným úspěchem - v pražském Švandově divadle v roce 1927 zpěvákem Rudolfem Lampou v revui United Reporters: Aeroplán je nejkrásnější vymoženost jistě dnes, vždyť je rozkoš, když si můžeš vzlétnout vzhůru do nebes. Automobil je už z módy - dnes je každý touhou hnán přeletěti třeba drakem Atlantický oceán. V aeroplánu když se vzneseš, připadáš si jako pták - přesvědčení svoje změníš, čím víc vyletíš do oblak. Když po jízdě z aeroplánu vystoupíš na pevnou zem, spodní prádlo vyměníš si rychle pak za hangárem. Zvláště dívky, ty by rády aeroplánem chtěly plout, aby mohly do nebíčka aspoň dírkou nakouknout. Ten krasavec Valentino, jenž byl jejich lásky sen, zda tam mezi světicemi vydržel být svoboden. Ženy lítaj do Paříže, za děvčátkem muži zas, na Mars - hlavně na Venuši - budem lítat v krátký čas. Letectví je na postupu, přesto ale poleví, neboť každý dnes jen lítá do bia či na revue. Aero, aero, aeroplán, o tom není spor, vlétne s vámi do nebe - stejně jako do brambor.

To byl tedy rok 1927. Ale jen o pár let později už bylo všechno jinak - to už prý netáhla ani letadla. V české verzi německé písničky o blonďaté Inge, které dal její textař Ruda Jurist název Změna svědčí (na gramodesky značky Parlophon ji v roce 1930 nazpíval Jindra Láznička), se už zpěvák vyznává z naprostého nezájmu o dopravní techniku slovy ...zájem nemám pro auta, tanky i aeroplán... - preferuje totiž jen a jen krásné dívky.

V roce 1932 se v "letecké písničce" Talisman pro štěstí z operety Járy Beneše U svatého Antoníčka letec již předem víceméně vyvazuje z jakékoliv odpovědnosti vůči své milce odkazem na "volání motoru" následujícími slovy dvojice textařů Špilara a Mírovského: Dnes jsem tady, zítra tam, někdy s tebou, někdy sám - letec volný je a nechce žádných pout. Když mne motor zavolá známou písní svou, všechno člověk zanechá někde za sebou. A když letím domů zpět, zdá se mi zas hezčí svět, a hned říci spěchám dívce jako květ: "Děvče, pojď, tak rád tě mám, ty jsi můj talisman pro štěstí. Když ty spíš, tu já letím jak ten pták vzhůru do oblak bez tebe. Vždyť ty víš, že letec ten, dívko má, vždy blízko má do nebe. Kdybych snad někdy k zemi přece pad, odpusť, že nemoh jsem ti sbohem dát!"

Snad poslední veskrze apolitickou písničku na téma letectví nabídl pochod Josefa Kumoka Vzhůru k nebi, který zazněl v roce 1935 v českém filmu Dokud máš maminku: Letce lásky zdroj je jen jeho stroj - věrný kamarád. Ten ho nezradí, vše mu nahradí, zná mu štěstí dát. Když se rozletí v slunka objetí volnou oblohou, v dál pak poletí co král - a vše, co si přál, má pak najednou. Letci hoří zrak, když jak volný pták k nebi zakrouží, tam je v živlu svém - pak už po ničem více netouží...

Jak jsme již uvedli, od poloviny třicátých let sice už šla všechna legrace stranou. I tak ale nacházíme komické kouzlo nechtěného i v křečovitých rýmech některých rádobyvlasteneckých textů na téma našeho letectva a odvážných srdcí pilotů. V pochodové Hymně letců autora I. Miliče například nechává - složitou technikou patrně okouzlená - textařka L. Merlínová zaznít i následujícímu verši: V oblacích letící letec jak stříbrný pták, s odvahou řídící směle stroj pomocí pák... Ve většině případů ale šlo spíše o agitky určené ani ne tak pro poslech, jako spíše k "povznesení nadšeného národa k výšinám" - jak to konečně celkem příkladně naznačoval například textař L. Mandaus v pochodu J. Křičky nazvaném Vám, letci, vám: Když naší vlasti moře nedal Bůh, vznesme se do výše - mořem naším vzduch! Ať vzlétnou chránit rodnou zemi svou, ať našich letců křídla pevná jsou! Čím je bez křídel ptáku svoboda, tím je bez letců bezpečnost národa! Znám letce, znám jejich křídla, znám - vznáší vás nadšený národ k výšinám!

Na úplný závěr dnešního tématu leteckých melodií uveďme ještě "junáckou píseň letců" s názvem Motory hřmí, kterou její autoři F. A. Tichý a J. Hospodář připsali Čs. Aeroklubu. Její text si totiž zaslouží ocitovat už jen proto, že svým vyzněním jakoby naznačoval, že v roce 1938 zajišťovali obranu leteckého prostoru naší republiky všehovšudy tři piloti: Se šedé země v modravou výši letounů vzlétá trojčlenný roj. Tři lidská srdce, odvážná srdce, s přírodou vešla v odvážný boj. Krásná je země, kde matka naše nás dějin slávu učila znát. Tisíce srdcí, odvážných srdcí, v modravém moři náš střeží stát, náš svobodný stát. V hořícím slunci lesknou se křídla, v mohutném rytmu burácí stroj. Rozpjatá křídla nad republikou blízkou vše za vlast svoji dovedou dát - dát, na stráži stát. Motory hřmí svou píseň jásavou, píseň vítězství a síly - silné je mládí, silné odvahou vzlétnout k nejvyššímu cíli. Za čest a slávu a za vlajku svou, v oblaka se půjde bít - motory k slunci nesou oblohou červenomodrobílý štít...

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz