Okupační tematiku zejména francouzští tvůrci často zprostředkovávali v komediálním klíči, stačí vzpomenout filmů jako Babeta jde do války nebo Velký flám. Nyní se k nim přidává i Jean-Paul Rappeneau, jenž režíroval nyní uváděný snímek Šťastnou cestu. Není to jeho první výprava do oněch časů - již v 60. letech nabídl Život na zámku. Tentokrát ovšem nenatočil veselohru v běžném pojetí - humorné jsou nanejvýš některé situace, které jinak zvážnělým, ba tragickým vyprávěním místy prosakují. Režisér se totiž zaměřil na zmatky, které v roce 1940 provázely napjaté události kolem kapitulace, a líčí je se značně kritickým odstupem. Na osudech několika postav totiž ukazuje, jak pro mnohé lidi byl důležitější osobní prospěch než cokoli jiného.

Do víru zmatečných červnových dnů zavádí rozmazlenou, naivní, ale současně i prohnanou herečku Vivian (Isabelle Adjaniová), jednou ustrašenou, jindy umanutou, která své okolí ráda využívá či přímo zneužívá. Není pro ni důležité, zda je to dávný kamarád Frédéric (Grégoire Derangére), jenž jí pomáhá odklidit mrtvolu příliš dotěrného obdivovatele, nebo pan ministr (Gérard Depardieu), do jehož přízně se neodbytně vetře. Jestliže tyto postavy zastupují tu část společnosti, která se v obtížné době snaží zorientovat, další figury již symbolizují protikladné síly: obětavé vědce, stařičkého profesora a jeho sličnou asistentku, kteří znají tajemství atomové bomby, pronásledují proněmečtí zaprodanci.

Rappeneau kolísá mezi zábavným, snad i mírně vaudevillovým pohledem, a touhou vytvořit vážně míněnou fresku o jednom dějinném selhání. Výpravné davové scény jasně prozrazují výsostnou vážnost, směšné či spíše trapně nedůstojné jsou jen některé reakce lidí na vznikající situace. Současně si však povšimneme plytkých dobrodružných zápletek, které chtějí jedině polechtat umně navozeným napětím, které vyhlížejí, jak kdyby se právě vylouply z kýčařských historek, v nichž Vivian hraje: vidíme, jak se Fréderic ocitne ve vězení, když jej policie zadrží, jak od Vivian odváží mrtvolu, a poté se ocitá na útěku společně s podnikavějším kumpánem, vidíme, jak vědce ohrožují nacističtí agenti, chtějící se vzácného materiálu zmocnit za každou cenu, vidíme očekávatelně splétané milostné vztahy.

Film by rád zaznamenal chování svých hrdinů ve zlomových okamžicích - a to jak ve společenském kontextu, tak v soukromých záležitostech. Jenže právě v motivační sféře i výsledných postojích nejvíce podléhá melodramatickému ladění. Konečná podoba je tudíž chladně akademická, zbavená autenticity bezprostředního lidského prožitku. Kamera Thierryho Arbogasta se spokojila s bezpříznakovými ilustracemi, které zprostředkovávají jen vnější tvářnost zobrazovaného dění. Příběh tak podléhá statičnosti obrazové a hlavně vypravěčské, vyumělkovanost zbavuje jednotlivé dějové linie věrohodnosti. Dialogy jsou napsány i mluveny bez potřebné spontaneity, ani herci s nimi nic nezmohli.

Snad nejvíce zklamal Depardieu: jeho ministr je pouhá figurka, jakoby vytržená z vaudevillových hříček - na jedné straně ji láká Vivianina přízeň, ale současně jej znepokojuje hrozba společenské diskreditace, když Viviane se nerozpakuje shánět se po něm i při zasedání vlády. Přitom Depardieu kdysi exceloval v jiném okupačním dramatu, též čerpajícím z uměleckého prostředí - v Truffautově Posledním metru, které známe z televizního uvedení. Zbývá ještě dodat, že chování francouzských umělců (a hlavně jejich kolaborantskou přizpůsobivost) zkoumá zdařilejší Tavernierův snímek Propustka, jenž se kdysi měl dostat i do českých kin, ale nakonec byl stažen.