Neděle 27. 6. 2004 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.04
Repríza 1. července v 14.30

Ferdinand III. vkládal velké naděje ve svého následníka, staršího syna, jenž nesl stejné jméno jako otec. Na říšském sněmu na začátku roku 1654 se mu podařilo prosadit, aby byl mladý Ferdinand (toho jména teď již Čtvrtý) zvolen římským králem (volba proběhla v Augsburku, korunován byl v Řezně). Tím byla pojištěna nepřerušená kontinuita rakouských Habsburků na římském trůně.

Začetli jsme se do knihy historičky Ivany Čornejové Ve stínu tvých křídel. O našem budoucím panovníkovi se tam dozvídáme, že se těšil veliké otcově přízni a lásce. Narodil se 8. září roku 1633 ve Vídni. Jeho matkou byla první choť Ferdinanda III., španělská infantka Marie Anna. Otec mu také naplánoval dynasticky výhodný sňatek s Marií Terezií, což byla nejstarší dcera španělského krále Filipa IV., zatímco tomuto Filipovi zaslíbil Ferdinand III. svou dceru Marii Annu. Tím pádem vznikl jen stěží identifikovatelný příbuzenský propletenec. Všestranně vzdělaný otec (tedy Ferdinand III.) se snažil zajistit vhodné vzdělání i svému nadějnému synkovi, který ho naplňoval radostí a na něhož pohlížel s pravou otcovskou pýchou. A přesto mladý Ferdinand měl všechny hluboce zarmoutit. Co provedl? Onemocněl - a zemřel. Krátce poté, co se císařská rodina vrátila po říšské korunovaci z Vídně, následník - tehdy jedenadvacetiletý - onemocněl. Černé neštovice byly v té době velmi nebezpečnou nemocí. Ferdinand III. se se ztrátou milovaného syna nedokázal nikdy plně smířit. Na místo následníka nastoupil mladší z Ferdinandových synů, Leopold Ignác, který byl původně předurčený k vysokým duchovním hodnostem.

Leopold, toho jména První, se narodil v posledním desetiletí třicetileté války, o sedm let později než jeho bratr Ferdinand IV. Byl čtvrtým dítětem Ferdinanda III. a jeho manželky Marie Anny. Od dětství byl značně neduživý, slabý vzrůstem, málo temperamentní. Měl bohaté kaštanové vlasy. Také oči měl krásné - ovšem slabé, značně krátkozraké, což mělo zřejmě vliv i na jeho rukopis, který je takřka nečitelný, a to nejen pro moderní odborníky, ale i pro jeho nejbližší spolupracovníky.

Ještě jsme se však nezmínili o znaku, podle kterého tohoto Habsburka každý bezpečně poznal: neobyčejně velká, stále pootevřená ústa - dalo by se říct typický Habsburk. Včetně spodního rtu, který mu až ztěžoval mluvení. Leopold měl spodní ret velký a mezi všemi Habsburky byl nejpřevislejší, proto můžeme Leopolda označit za nejpyskatějšího Habsburka. Ani ten nejsnaživější portrétista nedokázal ten charakteristický znak rodu - legendární habsburský převislý dolní ret - skrýt. Jak zaznamenal francouzský hrabě de Grammont, u kuželek jednou si prý Leopold posteskl svému milci, knížeti Portiovi, že mu za deště do pusy pršívá. Když ho Portia upozornil, že možno ústa zavříti, císař se velmi z výsledku zaradoval.