číslo 26
vychází 14. 6. 2004

Titulní rozhovor

Velmi mladý, v osmnácti letech, jste začal vystupovat s tehdy už renomovaným hercem a autorem Ivanem Vyskočilem. Jak jste se s ním seznámil?
Jméno Ivan Vyskočil jsem doma slýchal od útlého dětství. Koncem padesátých let pracoval Ivan jako psycholog v polepšovnách s mým strýcem Miroslavem, též psychologem. Když pak (1963) vyšla první knížka Vyskočilových povídek Vždyť přece létat je snadné, vnímal jsem to spíš jako událost rodinnou než literární. Jeho třetí knihu Malé hry jsem si jako třináctiletý už koupil sám. Ale že bych s ním měl hrát, to mě ještě dlouho ani nenapadlo. Začátkem let sedmdesátých jsem ovšem chodil do Reduty na jeho a Boškovo "Nehraje se". Upřímně jsem při těch představeních obdivoval i garnerovského klavíristu Míšu Poláka. Ten ale bohužel dal občas před Redutou přednost jiným nočním lokálům. Jednou už došla Vyskočilovi trpělivost a zeptal se z jeviště, není-li náhodou mezi diváky klavírista. Dobře že jsem tam toho večera neseděl: nesebral bych odvahu se přiznat. Ale byl tam můj kamarád Pavel Bílý; o přestávce došel za Vyskočilem a řekl mu o mně. Pak už jsem se musel přihlásit.

Předtím jste se s ním osobně nesetkal?
Setkal. Když jsem v pubertě nakreslil Vyskočilův portrét (podle Schmidovy ilustrace k Malým hrám) a můj nemístně chápavý strýc Miroslav mi umožnil, abych tu kresbu svému modelu osobně věnoval. Doufám, že ji Ivan hned po mém odchodu vyhodil. Už dávno kreslím jen při psaní, když mě nic nenapadá. Ruka zřejmě nesnese nedostatek činnosti a začne kreslit sama. - A pak jsme se málem setkali znovu, když jsem v sedmnácti začal pořádat domácí autorská představení. Poslal jsem tehdy Vyskočilovi několik textů. Odepsal mi, abych mu je přišel přečíst sám. Ale než jsme se stačili domluvit na termínu té návštěvy, udála se zmíněná epizoda s Míšou Polákem, či spíše bez něho. Jak vidíte, moje setkání s Ivanem Vyskočilem bylo nevyhnutelné. Nedalo se mu utéct.

V čem bylo pro vás přínosné - a co jste do společné tvorby naopak přinášel vy?
Zpočátku vůbec nic. Užitečný jsem byl snad jen tím, že si Vyskočil s Boškem mohli během mých meziher chvilku odpočinout. Na piáně stál spínací budík, každých deset minut zazvonil a já začal hrát. Třeba uprostřed jejich věty.

Pedagogickou zkušenost ale máte už z dřívější doby.
V letech 1984 až 1990 jsem se učil na konzervatoři. Když mi Státní bezpečnost po dohodě s tehdejším vedením divadla v Uherském Hradišti znemožnila pokračovat v autorských představeních, doporučili mi Rudolf Pellar, Alena Havlíčková a Milan Jíra, abych se "u nich" ucházel o místo korepetitora. Moc mi tím tehdy pomohli: ta neatraktivní korepetice se ukázala jako nenápadná branka k mnohem zajímavějším předmětům: šansonu a činohernímu zpěvu. A hlavně: Helena Kubátová, která tenkrát hudebně-dramatické oddělení konzervatoře vedla, dokázala v něm udržet poměry mnohem svobodnější a inspirativnější, než jaké panovaly kolem.

Vystupoval jste s divadelníkem Vyskočilem, ale v jeho pořadech jste zpíval písničky - a tento model se opakuje ve většině vašich působišť. V Uherském Hradišti jste byl zaměstnán jako činoherní režisér, ale vystupoval jste s písničkovým kabaretem, učíte na divadelní fakultě, a opět nikoli čistě divadelní obor, ale dramaturgii písničky. Jste tedy hudebníkem, který je s divadlem spjat shodou okolností? Nebo u vás tyto obory souvisejí tak úzce, že je nerozlišujete?
Moc je nerozlišuju. Dlouho mě ta rozkročenost mezi obory zdržovala; kdybych šel jen po jedné cestě, postupoval bych rychleji. Ale dnes jsem za to zdržení vděčný: mezi divadlem, muzikou a literaturou jsem objevil území, kde se cítím nejvíc ve svém a svůj. Pokud jsem jako autor něčím nezaměnitelný, pak zřejmě právě díky té kombinaci žánrů.

Rodiče vás směřovali spíš ke klasické hudbě. Pak jste se "zvrhnul" k lehkému žánru a oni rezignovali. Nemrzelo je přece jen trochu, když jste se definitivně vydal kabaretní dráhou?
Maminka jako klavíristka mělo právo nést můj úpadek hůře; přesto mi s nesmírnou obětavostí raději pomáhala v tom, co jsem chtěl já, než aby skrze mě prosazovala to, co snad kdysi chtěla sama. Celé roky pro mě v knihovnách a muzejních kartotékách hledala písničky, jejichž hudební stránkou musela v hloubi duše opovrhovat. Tátu myslím ta moje orientace mrzela trochu víc, ale v jeho světě vážné hudby se mu posléze začalo stávat, že se kolegové pochvalně vyjadřovali o nějakém mém pokleslém projevu. Touto oklikou se s tím nakonec smířil také. Usnadnil jsem mu to aspoň tím, že se s pokleslými písněmi většinou neidentifikuju, můj zpěv je často zároveň komentář. Hvězdou pop-music jsem nikdy být nechtěl, v tom smyslu může být tatínek klidný.

Řekl jste kdesi, že vaším vzorem byli Suchý a Šlitr a chtěl jste jako oni vystupovat s autorskými písničkami - ale nenašel jste spoluautora. Nedaří se vám to dosud, nebo už ho nehledáte?
Už ho nehledám. V padesáti už jsem na to starý. Jak zpívá Jan Burian: "Ještě tak pejska. Člověka už ne." Našel jsem se v resuscitaci zapomenutého repertoáru, jsem tak docela dobře přijímán a nemám důvod to měnit. Ale před lety mě to trápilo.

Kdybyste toho partnera byl tehdy našel, chtěl byste být spíš tím, kdo skládá hudbu, nebo texty?
Vidíte, to nevím. Já jsem si sám sebe představoval spíš jako textaře, ale zároveň spíš jako Šlitra než Suchého. Asi by záleželo na tom, kdo by byl tím druhým.

Po roce 1989 jste byl redaktorem a zástupcem šéfredaktora Literárních novin. Příliš vás ta práce podle vašich slov nenadchla. Co vám na novinařině vadilo?
Pracuju pomalu, ke všemu se několikrát vracím, než to odevzdám. (Však víte své o tomto rozhovoru!) A v novinách to musíte stihnout od čtvrtka do čtvrtka - tedy v těch Literárních, v denících dokonce od pondělka do úterka. Já potřebuju, aby se mi nápad líbil ještě za rok; pak teprve mi stojí za to, abych se ho pokusil napsat. Vždyť já nedokážu noviny ani číst! Cítím z nich tu podezřelou pohotovost, schopnost zaujmout stanovisko okamžitě a k čemukoli - a nemůžu jim věřit.

Považujete za součást novinářské profese i publicistické pořady, které jste připravoval v rozhlase a v televizi, a například články v Týdeníku Rozhlas?
Ne, nepovažuju. S Janem Burianem jsme se začali scházet k rozhovorům v rozhlasovém studiu, když se nám několik let nepodařilo sejít se v hospodě. Museli jsme svá setkání vydávat za práci, abychom si pro ně našli čas. I při Setkáních u kulatého stolku s Jiřím Justem, Janem Klusákem, Michalem Lázňovským a Ivanem Vyskočilem - a v prvních letech ještě s Ester Krumbachovou blahé paměti - šlo spíš o radost z vyprávění než o příspěvek k celospolečenské diskusi. Nejvíc se publicistice blížily články psané pro Týdeník Rozhlas. Ale i ty jsou spíš poznámky k eseji o českých médiích, o té velké promarněné příležitosti. Zpočátku jsem si myslel, že například veřejnoprávní rozhlas jen z nedostatku orientačního smyslu a vlastně proti své vůli podléhá vlivu komerčních stanic, že se jen nevědomky či z bezradnosti redukuje své vyjadřovací prostředky a vytěsňuje témata, postupy a také lidi, kteří se nevejdou do stále konvenčnějšího pojetí média. Kdyby tomu tak bylo, mělo by smysl o tom psát, vyjasňovat nepřehlednou situaci, upozorňovat na její opomíjené aspekty. Ale dnes už vím, že to, co vypadá jako zatmění mysli, není indispozice, nýbrž programová koncepce. Tady už je každá polemika zbytečná. Je to, jako byste složitě dokazovala člověku, že je na omylu, a on vám odpověděl "Ano, já vím. To je můj záměr." Pak už se nedá nic namítnout. Jakápak ještě publicistika?

Tvrdíte, že česká povaha je mizerná, hovoříte dokonce o distanci od české společnosti. Co je na ní tak špatného?
Já jsem asi nespravedlivý a zcela jistě poznamenaný zážitkem z mládí, z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Nedovedu zapomenout, jak se tehdy v mé generaci začala měnit atmosféra. Jak moji vrstevníci pod různými praktickými záminkami každý den zmenšovali prostor, který jsme měli k životu. Že ho nakonec zůstalo tak málo, to nezpůsobila okupační vojska ani ústřední výbor strany. Takovou moc žádná vláda nemá. Může se zbavit svých politických nepřátel, svých rivalů, ale se svými skutečnými nepřáteli, s těmi, kteří nepřijmou její mocenský řád, její hodnotový žebřík služebních postupů a kariér, nesvede žádný režim vůbec nic. Tím hroznější bylo sledovat, kolik lidí je ochotno ten systém spoluvytvářet, doplňovat jeho "členskou základnu", účastnit se jeho rituálů a dávat se jím odměňovat. Vzduch tady nezkazil žádný Husák, Bilak nebo jiný protagonista politických anekdot, zkazila si ho generace, s kterou jsem chodil do školy, když ochotně zalidnila všechny instituce, které pro ni režim připravil, a přijala výhody, které jí nabídl. Dodnes poznám ten typ fyziognomie, tu tvář formovanou normalizací. Přijdu na úřad, vstoupím do kanceláře - ano, sedí tam, je to ona. Začínám chápat, že už ji nepřežiju.

Když se vás kdosi zeptal na vaše image nerudovského Malostraňáka, které se zdá být spjato s vaším zájmem o staré písničky, odmítl jste tuto myšlenku s tím, že se netrápíte, zda jste "démodé". Řekl jste, že jste prostě současný člověk narozený roku 1954. Čeho je tedy výrazem vaše fascinace starými zapadlými šlágry?
Nejsem fascinován starými zapadlými šlágry. Je mi líto, když jsou dobré věci (bez ohledu na to, jak jsou staré) zaplavovány tím sebejistým, dynamickým proudem "naší současnosti". Pokud na ně dosáhnu, snažím se je z toho proudu zachraňovat, očistit, vyspravit, vrátit na místo, kde mohou ukázat, co jsou zač. Se staromilstvím to nemá nic společného: když si přečtete moje texty o starých písničkách, shledáte, že jsou velmi kritické.

Nechcete být satirikem závislým na směšných politicích. Jste na něčem závislý takto ve své profesi?
Ano: na tomhle domečku a na krajině kolem; nedokážu psát nikde jinde. Pak (o tom už byla trochu řeč) na několika lidech, ať živých nebo už ne, ať je osobně znám, nebo jsem je nikdy neviděl. Myslel jsem si, že vám své závislosti vyjmenuju, ale ke svému překvapení zjišťuju, že by jich bylo hodně.

To mě překvapuje. A co z toho, co děláte, děláte pro peníze?
Bohužel skoro všechno. Léta jsem si zakládal na tom, že se uživím nekomerčními aktivitami. Dnes už mně i ty nekomerční aktivity začínají překážet, protože kvůli nim nemůžu studovat, psát knížku sedm roků a pak si ji nechat jen tak ve stole, aby dělala, co umí.

Žijete střídavě v Praze a v Lipnici nad Sázavou. Proč se vám lépe žije tady?
Míň toho tady musím za den stihnout, a přitom mám kupodivu večer víc uděláno. V Praze přes den plním takzvané povinnosti, večer mám představení, nebo mě někdo vytáhne "mezi lidi" - tak či tak strávím příjemný čas, a potom si nadávám, že jsem zase promarnil den.

To myslíte vážně? Skutečně máte špatné svědomí, když s někým propovídáte večer?
Vypadám jako zrůda, viďte? Ale ne: to jenom stárnu a ještě bych chtěl něco stačit. Je mi líto zahozených nápadů. Zrovna ty moje už možná nikdo jiný mít nebude. Správně se říká: Napadlo mě. Člověka to napadne zvenku, spadne to na něj, přepadne ho to. Ale nesmí se to přeslechnout, proklábosit, vyplašit.

Když už vás v Lipnici napadají - jaký vůbec máte vztah k Jaroslavu Haškovi?
Právě. Kdykoli otevřu Haškovy povídky, vždycky mě až zamrazí, co všechno ho napadalo a kolik z toho zahodil, nebo jen předčasně dal z ruky. Až na něj tu a tam mívám zlost, aspoň se mi to tak v první chvíli zdá. Ale pak si uvědomím, že tu zlost nemám na Haška, ale na sebe. Vidíš, říkám si, tak to dopadá, když je člověk veselá kopa, když musí u všeho být a ještě občas potřebuje honorář.

Říkáte, že "divy se dají najít doma za kamny". Hledáte je tam stále?
Ani nemusím hledat. Stačí si všimnout. Ale k tomu je třeba se od kamen moc nevzdalovat.

Zabýváte se jazykem, například o Eisnerovi a Poláčkovi hovoříte jako o svých oblíbených teoreticích češtiny. Přemýšlel jste o tom napsat sám publikaci či stať o českém jazyce?
Víte, mně na Eisnerovi a na Poláčkovi přitahuje, že to nejsou teoretikové češtiny; jsou k ní "jen" pozorní. Zajímá je, co řekli, co řekl jazyk bez jejich vědomí, co se tak říká a píše kolem nich a co to s nimi dělá. To není teorie; to je podmínka autorství. A abych odpověděl: knihu o češtině psát nebudu, ale téma jazyka je přítomno ve všech mých knížkách.

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ