Takové povzbuzení do práce, jako bylo setkání s posluchači při Dni otevřených dveří Českého rozhlasu v Praze na Vinohradské ulici, jsem potřeboval. Krátká návštěva mateřské redakce mi také pomohla doladit poslední drobnosti na projektu věnovaném 60. výročí vylodění spojenců v Normandii za 2. světové války. Mravenčí práce v zámoří se vyplatila, našel jsem dva muže a jednu ženu, veterány, kteří žijí ve Spojených státech, mluví stále dobře česky a tak mohli vylíčit své dramatické osudy, které dokreslují hrdinství našich krajanů v nekrvavější válce století.

Sám jsem byl překvapen, když jsem se dozvěděl, že oba muži vyprávějí o svých zážitcích novináři ze své staré vlasti vůbec poprvé. Je jim dnes hodně přes 80 let a i když vypadají výborně, drží se vzpřímeně a nechybí jim humor, neubránil jsem se myšlence, že jejich skutky mohly upadnout v zapomnění. Na prvním místě musím zmínit pana Jindru, pokaždé když jsem mu volal do jeho domu u New Yorku, jeho manželka vždy řekla, že mám počkat, protože pracuje na zahrádce. Ladislav, v Americe Leonard, Jindra prošel jako český dobrovolník v americké uniformě peklem vyloďovací operace na Omaze. Druhý veterán, Ernie Jelínek, přijel do Washingtonu opálený z Floridy i s manželkou a vyprávěl mi, jak z pláže Utah v Normandii postupovali s obrněnou divizí až k Berlínu. Oba muži mně statečně líčili své příběhy - ani po 60 letech to pro ně nebylo lehké, některé vzpomínky by raději zapomněli. Pro nás by to byla škoda, muži říkají, jak hrozná je válka a proč si přejí, aby se nemusela nikdy opakovat. Četařka Barbara Lee Podolski oslavila nedávno devadesátiny, bydlí kousek ode mě ve Washingtonu a tak jsme si u ní doma mohli vyprávět o tom, jak před 61 lety, v den, kdy dostala americké občanství, vstoupila do armády a pak se podílela na kampaních, které měly podlomit morálku německých vojáků.

Spojené státy po 60 letech od zahájení nejtěžších bojů postavili ve Washingtonu 16 milionům Američanům, kteří byli tehdy v jejich uniformách, první národní památník 2. světové války. Radost 4 milionů těch, kteří se toho dožili, byla nepřehlédnutelná. Na co však nikdy nezapomenu byly momenty, kdy na ulicích Washingtonu neváhali ve dnech otevření památníku přijít úplně cizí mladší lidé k jednotlivým stařičkým veteránům, potřást jim rukama a říci pěkně ze srdce: Děkujeme Vám.