O světě nejvíc vypovídají detaily, a to i detaily staré tisíce let. V Pompejích našli archeologové dvě kostry, poměrně zachovalé, zatímco dříve objevovali jen spálené kosti a prohlubně v půdě, z nichž vytvářeli otisky lidských bytostí, aby se něco dozvěděli o této starověké katastrofě (tj. o výbuchu Vesuvu) a mohli to sdělit dál. Dvě kostry byly původně dvě osoby spěchající z města, muž a žena, otrok, který měl kolem kotníku řetěz, ale jen symbolický, a jeho paní. Ona měla železný prsten a sponu na šatech (čeho všeho si ti archeologové nevšimnou!). Zůstali ležet za severní hradbou, zavalení kamením. Žár už tam nebyl tak velký, ale smrti neunikli. Vyrazili příliš pozdě, přestože prý byli všichni v Pompejích varováni.

Myslím, že nikdo z nás nemůže říct, že jsme nebyli dostatečně varováni. Varování - to je totiž to hlavní, čím se zabývá současné umění, film, divadlo, výtvarnictví, knihy, časopisy, noviny a internet. Varovat lidi před násilím, zabíjením, válčením, před perverzním sexem, prostitucí, gangsterismem všeho druhu - to je jedno z hlavních zaměstnání filmových režisérů, scenáristů, malířů, sochařů, spisovatelů a novinářů. Proto všichni, ač někteří i neradi, popisují a zobrazují násilí, zabíjení, válčení, perverzní sex, prostituci a gangsterismus. Zatím to stále ještě málo účinkuje. Možná je to tím, že popisy jsou málo podrobné, zabíjení málo brutální. Některé zvrhlosti dosud nebyly ještě vůbec popsány. Je to možné? Taková nedbalost. Ale teď - konečně, opět se zjevil nový režisér, nový spisovatel, který jde do ještě větších detailů. Kritik ho pochválil, že tam, kde jiný už skončil a nechal na divácích (čtenářích), aby sami zapojili svou fantazii, on pokračuje v podrobnostech ještě nestvůrnějšího řádu. Možná, že konečně lidé zaberou a vyslechnou jeho varování. Aspoň někdo!

Rozšířilo se všeobecné mínění, že bojovat proti násilí se má jeho zobrazováním. Je to velmi zvláštní teorie, úplně protichůdná tomu, co platilo kdysi. Vidím v tom tuto paralelu: dřívější zobrazování krásy, užití estetických měřítek v umění směřovalo k tomu, aby bylo víc krásy i v životě (také bylo - už vzhledem k množství nových krásných obrazů, básní a soch); dnešní zobrazování násilí tedy směřuje k tomu, aby bylo... Na tomto místě se dříve samozřejmá přímá úměrnost v trojčlence mění v úměrnost nepřímou. Čím víc - tím méně. Čím víc násilí ve filmu, v televizi, v knihách - tím méně v životě? Jelikož - jak je známo - tato úvaha, kterou se někdy ohánějí obhájci filmového násilí, neplatí, systém se nezměnil a zdravý rozum je pořád zdravým rozumem. Zůstává jen otázka: Jak nám vůbec mohli něco takového vnutit? Jak se mohlo násilí vnutit do umění? (To už je problém, vypovídající o možnosti úpadku lidské rasy.)

Filmový recenzent se nedávno v deníku MF Dnes pokusil protiargumentovat takto: Zbavit se násilí ve filmu? Vždyť to bychom se museli zbavit i vyloženě kvalitních filmových děl (Tarantino). Ne, to nelze. Proto tato rovnice neplatí, doložil. Prostě se bál vylít s vaničkou i dítě (Tarantina). Ale co když ve vaničce žádné dítě není? Co když to nejsou dobré filmy? Vždyť nejsou ani hezké. Ostatně, když vidím jejich tvůrce - ale to je jenom můj osobní názor - nemohu se zbavit dojmu, že i při pohledu na jejich tvář cit pro estetiku trpí (Tarantino).

Nevím, jestli má smysl vyvracet názor, že odstraníme-li násilí ve filmech a v televizi, stejně nic nepořídíme. Dětem a mládeži těžko můžeme vzít jejich počítačové hry! Možná že teď je na místě říci to, co by někdo řekl až na konci: Když se jim to líbí... A pokrčit rameny. Jenom se pak nevymlouvejme, že jsme nebyli varováni.

Druhou skupinou, obhajující v médiích násilí, jsou tak zvaní pohádkáři. Argumentují pohádkami. Vždyť přece v pohádkách je tolik násilí. Přečtěte si pohádky bratří Grimmů. I děti by se nám musely vysmát, kdybychom s těmi řečmi o násilí nechtěli přestat. Na tyto úvahy už common sense nestačí, tady už nevystačíme se selským rozumem. Proč? Protože k takové polemice je zapotřebí určitého vzdělání, které tady evidentně chybí. Adresování pohádky dětskému publiku se objevuje až v osmnáctém století - cituji odborníka z komentáře k pohádkám bratří Grimmů. Mám dojem, že to je právě osmnácté století, kdy začíná ten výrazný pochod lidstva naším směrem, k pokroku. Konec konců k tomu, abychom to odhalili, není nutné být literárním teoretikem, stačí se jen letmo seznámit se zábavnými knihami C. G. Junga, s kapitolami O fenomenologii ducha v pohádkách. Tam se přesvědčíme o tom, k čemu jsou doopravdy pohádky a co s námi dělá násilí, když mu necháme nekontrolované volné pole.

Výčet stoupenců násilí by nebyl úplný, kdybychom z něj vypustili média. Stejně jako zábava, mnohem dříve už násilí se stalo samozřejmou součástí informace. Je to ona pověstná krvavá skvrna, na kterou se zaměří kamera při každé podstatné události. Ať už jde o atentát, válku, zemětřesení, demonstraci nebo jenom volby či bouřlivé zasedání parlamentu (krev z nosu), musí tam být. Skvrna se šíří, rozpíjí, prosakuje, dá se s ní podniknout spousta věcí. Média po ní jdou. Proč? Myslím, že na tuto otázku se odpovídá takto: Násilí se prostě nedá zastavit. Jako se kdysi běžně říkalo a pořád ještě říká, že pokrok se nedá zastavit. Násilí se nedá odstranit z filmů ani z televize. Nedá se poručit filmovým tvůrcům, aby byli méně zvrhlí, a spisovatelům, aby nebyli tak zkažení, vypočítaví, nadbíhající lidským neřestem, špinavostem, nedá se nařídit dokonce ani učitelům, aby nad své úvazky vychovávali děti ke slušnému a civilizovanému chování, ani rodičům, aby byli méně mlsní, závistiví a promiskuitní, protože tím představují vzor pro potomky. To se prostě nedá.

To není naše vina. Násilí je cosi nad námi, vznáší se ve výši a my bezmocní chodíme pod ním a kolem něho. Když se mu zachce, zmocní se občas jednoho, dvou nebo několika z nás. Je vysoko nad našimi hlavami, tak jako třeba Vesuv. Z Vesuvu občas unikne obláček kouře jako upozornění, jako varování. Všude, kam se podíváme, jsou rozestavené výstražné cedule: Pozor, násilí!

Když se svět vymkne kontrole lidí, jako se to stalo teď nám, vypadá násilí jako dřímající sopka a jeho výbuch jako výbuch Vesuvu s katastrofálními následky. A ještě jedno poučení nám odkazují Pompeje: Varování přicházejí vždycky pozdě!