Petronasovy věže, malajská dvojčata, pýcha národa, věčný symbol metropole. Tak je označován mrakodrap, který byl s 452 metry ještě donedávna nejvyšším na světě. Tento primát nyní drží tchajwanská budova zvaná "101", ale protože stále ještě není zcela dokončena, Malajci se svého prvenství nechtějí vzdát.

Dvě věže, trčící od roku 1998 k nebi, jakoby vedly až někam nahoru, mezi bílé mraky honící se po modré obloze. Jsou ocelově šedé a připomínají věže chrámu. To také bylo cílem malajské vlády, pro kterou se mrakodrap měl stát nejen symbolem nově budovaného moderního centra Kuala Lumpuru, ale i výrazem islámské architektury. Splněno bylo obojí a díky architektovi Cesarovi Pellimu zůstanou Petronas Towers navěky vstupní branou do "megapole budoucnosti".

Chtěl jsem se pochopitelně podívat dovnitř a zkusit vyjet až nahoru do 88. patra. Jak se ale ukázalo, bylo to ještě obtížnější, než to měl Sean Connery coby hrdina filmu Past. A stejně jako v jeho, tak i v mém případě za to mohla žena. Pravda, má průvodkyně Lejla vypadala zcela jinak než Catherine Zeta-Jones, která měla za úkol přistihnout Seana Conneryho při činu, tedy při vyloupení banky umístěné právě v Petronasových věžích. Byla však stejně jako ona neoblomná: "Do budovy nesmíte, máte tričko s krátkým rukávem a kalhoty jen těsně pod kolena. Musíte si sehnat dlouhé. A taky sako!" vyštěkla a odmítla dál diskutovat.

Měl jsem na to maximálně deset minut, navíc věci na převlečení žádné. Sedl jsem si do auta k řidiči a společně jsme přemýšleli, co s tím. Náhle můj pohled padl na něj. Černé sako, kravata, dlouhé kalhoty. Pochopil rychle a neprotestoval. Po chvíli jsem již byl oblečený podle předpisů. A zatímco řidič zůstal za volantem sedět jen ve spodním prádle, mě výtah vynášel vzhůru. Jedno poschodí - jedna vteřina. Nejprve jsme vyjeli do 41. patra. Právě tam je totiž vchod do dalšího architektonického zázraku - dvoupatrového zastřešeného mostu. Opírám se o zábradlí a shlížím dolů. Výška už to byla úctyhodná, a když jsem si pomyslel, jak asi bylo Seanu Connerymu zavěšenému zvenčí - no, nechtěl bych být v jeho kůži. Podle Lejly to ale hlavní hrdina filmu neměl zas tak těžké: "Ano, byl tady, hrál na tomto mostě, ale většina filmu byla natáčena jinde."

Přešli jsme do druhé věže a opět nastoupili do výtahu. Tentokrát jsme se dostali až na 83. poschodí, sice ne úplně nejvýš, ovšem stačilo to. Město jsme měli jako na dlani a k tomu získali i pár informací. Původně neměly být Petronasovy věže nejvyšší stavbou na světě, když se ale tehdejší malajský premiér Mahathir zeptal architekta Pelliho, zda by šlo překonat stodesetipatrovou Sears Towers v Chicagu, odpověděl architekt kladně. Mrakodrap se stavěl pět let a stál miliardu 200 milionů dolarů. Jednu věž stavěli Japonci, druhou Korejci. Rychlejší nakonec byli pracovníci ze Země vycházejícího slunce.

Každá z věží nabízí 213 075 metrů čtverečních kancelářské plochy, tedy 48 fotbalových hřišť. Dívat se dolů lze z 32 tisíc oken a využívat lze celkem 79 výtahů, z toho 29 dvoupatrových. Nejobtížnější však bylo usadit mezi věže 750 tisíc tun vážící most, který má estetický i praktický charakter. Byl sestrojen na zemi a na obě budovy vyzdvižen jeřábem. A aby vydržel i pohyby věží při velkých poryvech větru či zemětřesení, podepírají ho ještě nosníky ve tvaru písmene "V". Možná nejzajímavější informace ale přišla nakonec: "Ne, zatím jsme tu případ sebevraždy neměli," opověděla mi Lejla na otázku, zda i Petronas Towers využívají sebevrazi. Přesto se za dobu provozu pár dobrovolníků ke skoku odhodlalo. Byli to však příznivci tzv. "skydivingu". Já však volil cestu za svými šortkami klidnější - výtahem.