Režie Robert Benton. Hrají Paul Newman, Gene Hackman, Susan Sarandonová, Stockard Channing, James Garner, Reese Witherspoon a další.

Úterý 29. 6. 2004 ČT 1 - 20.00 hodin

Drama vzniklo podle skutečného příběhu, který se odehrál na přelomu let 1977-1978. Americký stavitel John McDonald se vydá do Saúdské Arábie kvůli mnohamilionovému projektu na obytnou budovu z prefabrikovaných stavebních dílů. Místo původního obchodního partnera, saúdského prince, mu však jeho prostředník Suliman Nasir Rasi dohodí vlivného šejka Abdulláha Fazzu. McDonald pochopí, že se stal obětí podvodníků, kteří mají vliv na nejvyšších místech, avšak přesto se nehodlá vzdát svého chápání spravedlnosti a korektního jednání. Na nějakou dobu skončí i v arabském vězení a zkorumpovaná policie ho připraví o pas. Nakonec mu - tak jako mnoha jiným americkým obchodníkům - hrozí, že poté, co ho všeho schopní partneři připraví o peníze, beze stop zmizí pod pískem v poušti. Pochopí, že je v cizí zemi de facto vězněm. Jako racionálně uvažující člověk však považuje svou situaci za technický problém, který musí mít logické řešení...

Středa 30. 6. 2004 ČT 2 - 23.00 hodin

Vivian Bearingová je váženou odbornicí přes spirituální poezii pozdní alžbětínské epochy, s potěchou si opakuje verše svého oblíbeného básníka Johna Donna, kde už jen umístění čárky ve větě posouvá smysl úvah o životě a smrti, ke svým studentům se chová přísně a stroze. A právě této houževnaté ženě, plně uzavřené ve svém jistě výlučném bádání, se postupně začíná hroutit svět, když se dozví tragickou diagnózu - má rakovinu vaječníků. Tak začíná americký snímek Vtip.

Hrdinka příběhu podstupuje zdravotně náročnou chemoterapii, vidíme ji zbavenou vlasů, zvracející zbytky tekutin, které je ještě schopna pozřít, sledujeme marný zápas o zachování důstojnosti. Jenže stále jí funguje skvělý, na podstatu jevů soustředěný intelekt. Uvědomuje si paradoxy léčby: chemoterapie sice zasahuje do rakovinného nádoru, ale současně ničí i zdravé tkáně.

Komorní, téměř výhradně do nemocničního prostředí pohroužené drama se opírá o citlivé, do nejmenších detailů propracované herectví. Představitelka hlavní role, přední anglická herečka Emma Thompsonová, jež spolu s režisérem Mikem Nicholsem upravovala původní divadelní předlohu do filmového tvaru, se soustředí na sdělnost především detailních záběrů: nepochybně i s maskérskou pomocí akcentuje nenápadné proměny obličeje, jemné změny na kůži, propadávající se oči, vyschlé rty, postihuje ubývající rozhodnost promluv. Ve výrazu tváře, v gestech i verbální zkratce postihuje plíživou dochvilnost obyčejného lidského strachu z bolesti, okamžiky odhodlání i narůstající letargii.

Po většinu vyprávění zastihujeme Vivian osamělou na nemocničním lůžku - nikdo ji nenavštěvuje, žila sama, svůj život obětovala vědecké práci, jejíž význam je navíc schopna ironicky komentovat. Ostatně její průběžné glosy, proslovované přímo do kamery, tvoří důležitou součást vyprávění, zpřítomňují její pocity a úvahy, objasňují nenadálá hnutí mysli, přibližují uvažování člověka, jenž si s rostoucí bezmocí uvědomuje svůj stav. Jejím rozpravám Thompsonová zprvu vtiskla dikci školní přednášky, ale postupně zprostředkovává, jak Vivian začíná ovládat únava, fyzická trýzeň, kdy je schopna jen s obtížemi pohybovat napuchlými rty.

Teprve v okamžiku, kdy se ocitá v blízkosti konce, přicházejí dvě důležité scény, jakoby prohmatávající, co vlastně po sobě zanechala. Nevíme, zda ležíc bezvládná v hlubokém spánkovém útlumu vnímá nezvykle otevřenou, niternou rozmluvu mladého lékaře s ošetřovatelkou o Vivian. Ale je nesporné, že ji unavuje návštěva stařičké učitelky: předčítanou pohádku o zajíčkovi, který chce mamince utéci, okouzleně vnímá jako metaforu o lidské duši, která nebude nikde opuštěna.

Vtip je komorní film, který nezastírá svůj divadelní půdorys. Zříká se jakýchkoli vizuálních atrakcí. Pozvolna, s až zadírající doslovností zaznamenává fyzické scházení nevyléčitelně nemocného člověka, jenž do posledních chvil zpytuje své rozpoložení. Nepředkládá příjemnou ani povzbudivou výpověď - nezastřeně prozrazuje mnohdy tabuizované podrobnosti o skomírání v bolesti, přímo hledí tváří tvář v smrti, která je samotným aktem fyzického odchodu vlastně poražena, jak tvrdí dávný alžbětínský básník.

Čtvrtek 1. 7. 2004 ČT 1 - 16.30 hodin

Režie Pavel Kraus. Hrají Eduard Cupák, Karel Hlušička, Vladislav Beneš, Ladislav Mrkvička a další.

Když se oba propadnou do tohoto seriálu (díky kouzelnému ovladači), začínají sem vnášet jiné mravy - v dosud černobílém světě se jejich zásluhou začínají šířit vše měnící barevné plochy. Lidé, kteří překonali dosavadní strnulost, se zbarvují a spolu s nimi i předměty, které používají, i přírodní scenerie, kam chodí odpočívat. Vyprávění je postaveno na komických situacích, do nichž se dostávají ti, kteří byli uvyklí na zaběhnutý rytmus činností, a náhle jsou vyvedeni z míry jakoukoli změnou. Mravní apelativnost je otevřeně přiznána a nakonec nepůsobí ani příliš rušivě, ostatně pohádkový rozměr, takové pojetí dovolující, navozuje hned úvodní titulek "Bylo nebylo".

Vypravěčská nenáročnost, přirovnatelná k šumivému, byť rychle vyprchanému moku, staví zejména na technické dokonalosti. Propojení černobílého světa s vpádem barvy, která se v něm postupně zahnízďuje, prozrazuje pečlivé promýšlení každého detailu. Černobílé městečko je umně stylizováno do konvencí 50. let (takže se nejedná o obraz této doby, ale zprostředkování dosti smyšlené představy, kterou si tato doba sama o sobě vytvářela), barevné pasáže pak záměrně těží z poetiky kýčařských prospektů - zřetelné je to u přírodní scenerie, zachycují stromy v květech a snášející se bělavé lístky.

Městečko Pleasantville má nač navazovat. Prolínání reality s filmovou (či jinou) fikcí nalezneme už ve skromné "famácké" hříčce Černobílá Sylva (Juráček a Schmidt), připojit lze Jasného novátorskou pohádku Až přijde kocour či ironickou Allenovu hříčku Purpurová růže z Káhiry. Italská komedie Zloději mýdla navíc konfrontovala neskutečnou realitu blýskavých reklam s ponurostí někdejších sociálních dramat. Ani v této náročné konkurenci se Městečko Pleasantville rozhodně neztratí.

Sobota 3. 7. 2004 ČT 2 - 14.40 hodin a ČT 1 - 21.15 hodin

ČT se ovšem přidržela pořadí, v jakém filmy vznikaly, takže cyklus začíná částí, natočenou jako první v roce 1977. George Lucas sice dodatečně vylepšil technickou úroveň triků, avšak s příběhem samým a jeho vrstvením už nezmohl nic. Přesto má první Hvězdná válka neopakovatelný půvab právě v nevytříbenosti: vyprávění ještě neovládla odlidšťující perfekce, nezastírá své leckdy až naivně pohádkové rysy, ovládající chování hlavních hrdinů, mezi jejichž představiteli vyniká zejména Harrison Ford. Svému nájemnému pilotovi vtiskl roztomilý cynismus, který se postupně mění v otevřenou podporu náhodných kamarádů, jimž nezištně pomáhá v boji proti silám démonického Zla. Vyvrcholení v podobě mohutného galaktického souboje mezihvězdných lodí prozrazuje hravost víc než cokoli jiného.

ČT 2 na tentýž den zařadila i první část dokumentární trilogie Hvězdné války, zachycující zákulisí tohoto velkolepého projektu, přípravu trikově náročných sekvencí i pocity lidí, kteří se o konečný zdar zasloužili.

(jš)

Neděle 4. 7. 2004 ČT 1 - 12.40 hodin

Buďme ale spravedliví: v šedesátých letech vtrhl Semafor do společenského dění jako uragán a stal se fenoménem. Jeho protagonisty znal snad každý a hity, které z divadla vycházely, se hrají a zpívají dodnes. Semafor také odstartoval český boom divadel malých forem, který je dodnes v evropských divadelních dějinách fenoménem. Právě tomuto fenoménu a především Semaforu je věnován šestidílný dokumentární cyklus České televize Semafor atd. (vzniklý před pěti lety), ke kterému je přidána jedna nová část, která vznikla letos.

Semafor nebyl sice prvním malým studiovým divadlem u nás, ovšem jak u vzniku Semaforu, tak i jeho předchůdců (Reduty a Divadla Na zábradlí) figuruje vždy jméno Jiřího Suchého. "Jsem rozený zakladatel," říká k tomu žijící klasik, který zdaleka neměl vždy na růžích ustláno. Přízeň mocných byla často nulová, přicházely přírodní i společenské katastrofy. Po listopadu 1989 musel Semafor opustit divadelní prostor v pasáži U Stýblů (kde svého času hrávalo i Nové divadlo Oldřicha Nového) a v létě roku 2002 byl vyplaven z Divadla Karlínek. Jiří Suchý ale není zvyklý házet flintu do žita, Semafor vždy vstal z mrtvých. "Dramatické situace mě povzbuzují," vysvětluje a jedním dechem dodává: "Když je všechno dlouho stejné, není to ono; stojaté vody mě tlumí. Naopak vzrušení mě baví. Ani odchodem z Václavského náměstí ani tou povodní se proto necítím být postižen."

Nejsou to ale jenom Suchý se Šlitrem, kteří byli dlouhá léta spjati se Semaforem. Začínala zde plejáda později slavných zpěváků, svoji scénu tu měla dvojice Šimek - Grossmann a Josef Dvořák na zdejších prknech odehrál několik slavných představení. Televizní cyklus Jiřího "Datla" Novotného a Viktora Polesného samozřejmě mapuje činnost Semaforu v celé šíři, věnuje se vždy té které době a lidem, kteří se okolo divadla motali. Podle svých tvůrců nechce být vzdělávací, ale upřímný a zábavný. Letošní díl cyklu je věnován vztahu legendárního českého divadélka a Radošínského naivního divadla, fenoménu malých divadel obecně a mapuje i pět let, která Semafor urazil od vzniku seriálu v roce 1999.