A tak si jedeme. Sedíme na kozlíku formanského vozu s plachtou a díváme se do krajiny. Je zelená. Díváme se do krajiny přes bílé zadky dvou grošáků. Krajina je úžasně zelená a líbezná. Kopyta klapou a nemáme spěch.

Vyjeli jsme s kamarády na osm set kilometrů dlouhou tříměsíční cestu kolem Čech ze Sudoměřic u Bechyně. Bylo 1. června. Zuřil předvolební boj, vařily se guláše a rozdávaly koláče. Nedovedete si představit, jak nás štvala faleš omšelých politických matadorů, sliby tunelářů a neomalenost nepotických stalinistů.

Zamířili jsme na západ. Přes Netolicko na Helfenburg, přes Volyni pošumavskými chlumy k Sušici. Opájeli jsme se tou krásou a pomalostí pohybu. Někdy jsme ujeli třeba i jen devět kilometrů za den. Když jsme plavili naše koně v Otavě, předvolební kampaň vrcholila. A tehdy, pod zříceninou Rabí se nám přihodil ten zázrak: Najednou jsme byli nad věcí. Hřebelcování koňů, šumot deště na plachtě a přechod Venuše přes sluneční kotouč pro nás byly náhle důležitější než politické šarvátky lidí, kterým jsme nevěřili, a huby plné sladkých slov. Ne, že bychom se o eurovolby nezajímali, naopak: první, co jsme každé ráno udělali mimo nákup rohlíků, byla cesta do trafiky za novinami. Jen jsme najednou měli odstup. Jakoby nám ta zelená krajina, jejíž jsme se stali součástí, poskytovala pocit sounáležitosti s něčím prapůvodním a skutečným. Najednou jsme vypadli z virtuálního světa.

Odhalili jsme tajemství hry. My staří chlapi jsme si začali hrát. Vymysleli jsme si Výpravu za českými čerty. Jedeme se spřežením od hradu k hradu, od vesnice k vesnici a bez úcty ke svým vlastním šedinám usilovně a s plnou vědeckou odpovědností prověřujeme jednu českou čertovskou historii za druhou. Užíváme si přitom radosti z pohybu, ze setkávání, z každodenní laskavé srandy, kterou nám náš pohyblivý happening přináší. Teď už máme za sebou prvních dvě stě padesát kilometrů, objíždíme Plzeň a míříme směrem na Žatec. V červenci dojedeme někam k Náchodu a koncem srpna se přes Vysočinu vrátíme na jih do Sudoměřic.

Ještě jednou se nás virtuální realita politického cirkusu pokusila postrašit. Byl to den, kdy byly výsledky do eurovoleb oznámeny. Tábořili jsme právě na louce pod Švihovem, kde jsme zjišťovali (vědecky ovšem), proč čert odnesl do pekla pana Půtu Švihovského. Kamarád Franta přinesl noviny a bylo to tam: šest českých bolševiků nás půjde reprezentovat do Evropy.

Uhasili jsme oheň, rozloučili jsme se s kastelánem a vyrazili po silnici k lužanskému zámku, kde kdysi Antonín Dvořák složil Čerta a Káču. Louky pod Tanečkem a směrem k Přešticím byly zelené. Krajina se vlnila v zeleni jako Sargasové moře. Kopyta klapala a my jsme věděli, že zelená barva Čechám sluší. Zelená je totiž lepší než rudá.

JAROMÍR ŠTĚTINA