Přichází léto a to je asi nejlepší hodit všechno za hlavu, nestarat se o to, co je v novinách pravda a co informační šum, a soustředit se na šum lesa nebo příboje. A když už to nedokážeme na sto procent, tak se aspoň dívat na realitu dneška s odstupem, neangažovaně, bez vzrušení.

Můžeme si kupříkladu říci, že realita, kterou žijeme, je hodně odlišná od té, kterou žily minulé generace. A můžeme dokonce přijít na to, že je lepší. Mně tuhle pravdu připomněla nedávná smrt amerického státníka, Ronalda Reagana. Když se stal prezidentem Spojených států, sovětskému bloku vládl ještě Leonid Brežněv. Nesmiřitelnost dvou světů se zdála být nepřekonatelná, věčná a smrtelně nebezpečná. První výstřel jejich případného střetu mohl mít za následek vzájemné jaderné zničení. Slovo tak hrozné jako overkill - kapacita k mnohanásobnému jadernému vyhubení lidstva - dominovalo jakékoli politické úvaze té doby. V šedesátém osmém rozhodlo o tom, že svět se jen díval a nehnul prstem. Na Československu byla vyzkoušena účinnost vzájemného jaderného odstrašování. Strategie MAD (Mutual Assured Destruction, tedy jistota vzájemného zničení) držela pak v křeči strachu celé lidstvo až do rozpadu sovětské říše. Když si tuhle dobu člověk připomene, ani nemusí jít do kina na nějaký thriller postavený na podobné, jenže smyšlené, třeba mezihvězdné situaci. Není třeba vymýšlet. Tohle jsme měli na své vlastní planetě.

Když vyjdeme z téhle nedávné situace, která se pro mnohé z nás ještě nestala kapitolou z dějepisu, protože kus vlastního života neumíme vnímat jako dějiny, musíme uznat, že současnost nás v tak hluboké křeči strachu nedrží. I když si uvědomujeme rizika dneška, dnešní mladé páry si přece jen neříkají: "Do téhle doby snad ani nechceme přivést dítě." No, děti se samozřejmě rodily i tehdy - v době "jistoty vzájemného jaderného zničení". Instinktivní strach živočišného druhu před zkázou není v přírodě, jíž jsme součástí, brzdou porodnosti... Teď ovšem jsem mimoděk navodil otázku: Co je dnes u nás příčinou tak malé porodnosti, že jsme se v tomto životně důležitém ukazateli dostali na předposlední místo v Evropě? Myslím, že odpovědí bude tolik, kolik je bezdětných či málo početných či rozpadlých rodin, ale i kdyby ty odpovědi neměly společného jmenovatele, měly by mít společné řešení. Je to v prvořadém zájmu národa, když už tolik mluvíme o "národních zájmech".

Zpátky k tématu: Aby mě ti skeptičtější z vás nepodezírali z naivního malování současnosti narůžovo, řeknu, že je mi známo, že i dnešní nebezpečí, světový terorismus, může třeba už zítra hrozit hromadnou zkázou, protože zbraně, které ji mohou způsobit, si dokáže opatřit. Také vím, že na teroristy neplatí "strategie strachu ze vzájemného zničení", protože oni sami pro takové zbraně představují příliš mikroskopické cíle. Ani konvenční zbraně použité v irácké válce je nepomohly vyhubit, naopak pomohly je rozmnožit. Ale tahle chyba je už zvolna napravována. Nejenom pod tlakem situace v Iráku samotném, ale i pod mezinárodním tlakem. Předání moci v Iráku Iráčanům - uskuteční-li se opravdu a bude-li natolik úplné, aby je mohli Iráčané jako opravdové také vnímat - může zvolna utišit ozbrojený odpor. Terorismus pak zůstane izolován, bude rozpoznatelný a zničitelný. Oddělit terorismus od rozhořčení pokořených mělo být od počátku základem strategie protiteroristického boje. Stal se opak: v Iráku dostal terorismus šanci splynout s odporem Iráčanů vůči válce a okupaci.

Ta doba jaderného odstrašování měla oproti té dnešní jednu výhodu. Když už se zbraně dvou nesmiřitelných světů vzájemně neutralizovaly, mohl nastat dialog. Dialog Reagan - Gorbačov. Vedl k uvolnění křeče strachu z "jistoty vzájemného zničení".

Dnes dialog vést nelze. Není s kým, řekne skoro každý. S bin Ládinem jistě ne. Ale v Iráku se přece jen dialog rýsuje. A ten správný. Dialog Iráčanů s Iráčany. Teď, když píšu tyto řádky, snaží se ho navázat ještě před převzetím moci nová prozatímní vláda s některými představiteli protiamerického odboje. To je zlom a jiskra naděje. Může ji sice hned v zárodku zhatit ofenziva teroristů, ale teď už bude záležet na tom, zda v čase "suverenity" bude mít stejný ohlas u Iráčanů jako v čase okupace.

My se ovšem chceme dnes dívat na rizika dnešního světa s odstupem a s letní náladou. Takže se spokojme s touto zprávou: Rada bezpečnosti vrátila na začátku června do hry Spojené národy a Iráčany. A sama se znovu stala platformou, na níž se může rozhodovat o otázkách války a míru. I tam se obnovil dialog. I kdyby se - v nejhorším případě - ukázalo během příštích týdnů či měsíců, že prozatímní vláda v Iráku není schopna představovat skutečnou suverénní moc, okupační režim už asi nikdo nebude mít chuť zavést v takové formě, která by jen prodlužovala konfrontaci Američanů s Iráčany. A příště už snad bude svět tak chytrý, aby mezinárodnímu terorismu nenabídl nikde jinde příležitost vydávat se za vykonavatele pomsty či dokonce spravedlnosti.