Půvabná kavárna Santa Cruz trochu připomíná podobné francouzské kavárny, i tady se čtou noviny a pozoruje se okolí. Osazenstvo této nejstarší kavárny v Coimbře teď pozoruje nás. Spolu s paní Anabellou Dorésovou z turistického úřadu se právě procházíme ulicemi města, kterému se přezdívá "portugalský Oxford". Místní univerzita byla založena v roce 1290, ale sem do Coimbry byla přesunuta až v roce 1537. Právě univerzitě vděčí Coimbra za svůj věhlas a každému bych doporučil alespoň návštěvu zlatem zdobené knihovny, která čítá 300 000 svazků. Právě v Coimbře se zrodil nejznámější portugalský příběh o lásce. Donu Pedrovi, synu krále Alfonsa IV., nebyl povolen sňatek s galicijskou dvorní dámou Inéz de Castro ani poté, co jeho manželka zemřela. Hlavně proto, že královský dvůr se bránil španělskému vlivu krásné Inéz. Proto dal král Inéz zavraždit. Když se Don Pedro o dva roky později stal králem, pomstil se tím, že vyřízl a snědl srdce Inéziných vrahů. Její tělo nechal exhumovat a Inéz dodatečně korunoval na královnu. Dvořané pak měli tu čest vzdát mrtvé královně hold políbením její už několik let tlející ruky.

S paní Anabellou jsme teď v nádherné zahradě, místě, kde byla Inéz zavražděna. Právě tady prý vytryskl pramen a mou průvodkyni to tak rozruší, že z angličtiny přejde plynule do portugalštiny. "Tady této fontánce se říká Pramen slz a ten červený kámen, to je krev zavražděné Inéz. Všimněte si křišťálově čisté vody, to je důkaz toho, jak čistá byla láska mezi oběma milenci. Hned poté, co Inéz přišla o život, tak se tu objevila tato studánka," vysvětluje.

Ze zahrady se vracíme přes řeku zpět do města. Do uličky Cebra Costas, kde stojí studentská kavárna Zlomená páteř. Tak jí přezdívají studenti a stejně tak říkají celé uličce, a to proto, že v zimě je dlažba vlhká a na strmých schodech, které z ní vedou, pokaždé někdo uklouzne. A opravdu si občas i tu páteř zlomí. Paní Anabella tvrdí, že už tady také upadla.

V Coimbře žije i početná skupinka českých studentů, s nimiž jsem si povídal o typických portugalských rysech. Všichni se shodli na tom, že je tady nejvíce zaskočila nedochvilnost, což potvrzují i studenti medicíny, Natálie s Michalem. "Portugalci jsou nedochvilní, hodina, která začíná v devět, nikdy nezačne před půl desátou a občas začne i v 11.15. Ze začátku jsme asi všichni Češi chodili včas, ke konci chodíme o patnáct i třicet minut později a přicházíme první."

Až 17 procent Portugalců je negramotných, a proto i v místě slavné univerzity nepřekvapí tato perlička, která se stala Janě. Jen potvrzuje to, co je o Portugalcích známo. I navzdory historickým námořním objevům a slavným mořeplavcům většina z nich v zeměpise poněkud pokulhává. "Moje spolužačka byla na hodině geografie a tam se jí jeden student zeptal, jestli v České republice je šest měsíců den a šest měsíců noc."

I Coimbra se připravila na fotbal. Ve městě už je připravena řada velkoplošných obrazovek, všude visí vlajky, a přestože se v Coimbře hrají jen dva zápasy, i toto město žije fotbalem. Vždyť, jak říká Michal, pro Portugalce mají význam jen dvě věci: rodina a fotbal. Na to první většina portugalských mužů po dobu mistrovství světa asi příliš nemyslí.