V důsledku katastrofických povodní v létě roku 2002 se málem skutečně "uzavřela voda" i nad jednou významnou kapitolou z dějin zvukových záznamů v českých zemích i na Slovensku. Díky obětavosti pracovníků archivu České akademie věd a několika dalších jednotlivců se naštěstí podařilo zachovat sbírku asi 500 dokumentárně velice zajímavých zvukových nahrávek, uloženou v archivních prostorách poblíž Vltavy. V současné době - po více než sedmdesáti letech od pořízení těchto snímků - již probíhají práce na jejich čištění a přepisu na moderní zvukové nosiče.

Příběh zakládání archivu historicky významných zvukových záznamů pořízených koncem dvacátých let a počátkem třicátých let minulého století (a hlavně následný osud této fonotéky) je bohužel typický pro - řečeno dobovými slovy dr. Václava Klofáče - "zbahnělé poměry domácí": je totiž přehlídkou zmarněných příležitostí, malicherných sporů a v neposlední řadě i akademické strnulosti, přetrvávající v určitých ohledech bohužel až do současnosti. Nahlédněme nyní do více než sedmdesát let starých dokumentů výmluvně vypovídajících o nepraktickém a alibistickém přístupu některých pracovníků tolik vážené instituce, jakou ČAVU nepochybně ve své době byla.

S myšlenkou založit fonotéku, jež by budoucím věkům zachovala zvukový obraz doby, přišel v českých zemích jako první v roce 1910 profesor Josef Zubatý, pozdější prezident ČAVU. Po vzoru podobných institucí existujících již tehdy mimo jiné ve Vídni, Berlíně i Paříži měl být v Praze založen "velký, všestranný a obecně užitečný archiv gramofonický a fonografický". V důsledku tehdejší nedokonalé techniky nahrávání a neexistence zařízení na výrobu matric a pro následné lisování gramodesek v tuzemsku však bylo od tohoto úmyslu brzy upuštěno.

Po vzniku ČSR se ČAVU k myšlence zřízení takové fonotéky několikrát vrátila - její přední člen profesor Josef Chlumský za tímto účelem vyjednával již v roce 1919 na pařížské univerzitě se zakladatelem tamního fonografického archivu profesorem Brunotem a dokonce i s Charlesem Pathé. Tohoto spolumajitele stejnojmenné velké francouzské společnosti na výrobu gramodesek a filmů se pokoušel přemluvit k obnovení filiálky firmy v Praze nebo k přestěhování její pobočky z Vídně do Prahy. Firma Pathé sice určitou ochotu pomoci projevila (poslala dokonce pražskému Fonetickému ústavu darem několik gramodesek), ale svoji filiálku v Praze pro nejisté poválečné poměry neobnovila (česká měna právě v té době - po odstoupení ministra financí Aloise Rašína - totiž zaznamenala značný pokles).

Charles Pathé také profesora Chlumského upozornil, že jeho firma pořizuje pro francouzskou fonotéku též nahrávky proslovů významných francouzských kulturních a politických osobností a dal mu při této příležitosti poslechnout záznam projevu jednoho z francouzských ministrů tehdejší vlády. Profesor Chlumský proto o rok později požádal Charlese Pathé, zda by jeho firma mohla pořídit záznam hlasu profesora Ernesta Denise, velkého přítele Československa, který během své návštěvy Prahy v roce 1920 s takovým nahráváním souhlasil. Pořízení uvažované nahrávky ovšem zabránila předčasná smrt E. Denise.

Fonografické pracoviště ČAVU se poté na radu kolegů z pařížské univerzity rozhodlo zakoupit francouzskou aparaturu pro nahrávání gramodesek (akademiky používanou terminologií označenou za "zdokonalený fonograf" systému jistého inženýra Raveneta), a to především proto, aby nebylo "časem ani penězi" závislé na cizině. V Praze totiž v té době přednášel o berlínském fonoarchivu jeho pracovník jistý dr. Doergen a našim vědcům neušlo, že při té příležitosti "hleděl u nás získati půdu".

Když se pak zmíněný francouzský přístroj podařilo rozpohybovat, objevila se další komplikace: žádná tuzemská firma nedokázala galvanoplasticky rozmnožovat nahrané voskové desky. Opět proto byla navázána jednání s firmou Pathé, ale poněvadž odhadnuté náklady by výrazně překračovaly dotace, jež měl tehdy Fonetický ústav k dispozici, byla celá záležitost předložena k rozhodnutí ČAVU. Ta zvolila 31. října roku 1928 fonografickou komisi, která celou otázku prostudovala a přednesla podrobný návrh (schválený Akademií již 14. prosince téhož roku), jímž bylo rozhodnuto, že natáčení uvažovaných snímků bude svěřeno francouzské firmě Pathé, a že původní program nahrávání pouze lidových nářečí bude rozšířen například i o "všecky zajímavé a cenné stránky zvukového života slovenského živlu v našem státě". Do dalších kategorií byly nakonec zahrnuty i zápisy básní přednášených jejich autory, snímky vynikajících interpretačních umělců i úryvky z divadelních kusů v přednesu předních hereckých osobností. Další součást zamýšlené fonotéky pak měly tvořit "zápisy řečí vynikajících řečníků politických i nepolitických bez rozdílu stran". Náklady na celou akci byly odhadnuty na 80 000 francouzských franků s tím, že pořizování zvukových záznamů má být realizováno co nejdříve.

Nahrávky pořizovali pod dozorem profesora H. Pernota, tehdejšího ředitele Fonetického ústavu v Paříži, dva technici firmy Pathé, a to od 19. září do 1. listopadu roku 1929. Spotřebováno bylo všech dodaných 800 nahrávacích vosků - téměř tři stovky z nich však byly znehodnoceny pokusy či poškozeny při ohřívání, takže pro vlastní nahrávky se použilo jen asi 500 vosků. Nejvíce byly zastoupeny nahrávky nářečí a lidových písní z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska, Podkarpatské Rusi a Horní a Dolní Lužice. Na téměř dvou stovkách snímků pak byly zachyceny záznamy hlasů básníků, divadelních herců, významných osobností života literárního, politického, vědeckého atd. a nahrávky české umělé hudby. Operní snímky nebyly pořizovány - údajně "pro vázanost smlouvami s jinými gramofonickými společnostmi a částečně pro přílišné požadavky umělců". (Jako poradce pro operu a jmenovitě věci Smetanovy se tehdy nabídl profesor Zdeněk Nejedlý.) Na druhé straně jedna zpráva konstatuje, že ochotně a zdarma vyhověl pozvání Akademie například mistr Jan Kubelík.

Stejná zpráva ještě konstatuje slabší zastoupení moravských nářečí a písní způsobené jednak menším počtem přihlášených účinkujících, především ale skutečností, že v posledních nahrávacích dnech, kdy mělo dojít na Moravany, již nebyl k dispozici dostatečný počet použitelných voskových desek. Za způsobilé k výrobě kovových matric bylo uznáno celkem 466 vosků.

(Pokračování příště)

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz