Když byly v roce 1998 zásluhou editora Marka Tomana (autor rozhlasového pořadu) a péčí vydavatelství Torst a Sefer vydány v knižním souboru deníky, verše a dopisy Jiřího Daniela (vl. jménem František Schulmann, 1916-1945), jednalo se o literární událost. Nehlučnou a nesenzační, o to však intenzivnější, objevnou a vážně zanícenou. Kniha nese název - ostatně stejný jako náš rozhlasový pořad - Mé myšlenky se velice nepodobají dýmu. Je to citát z jedné Danielovy básně a snad by se dal parafrázovat tak, že dýmu se podobal i básníkův život - neustále v něm byla přítomná jakási prchavost; jemné a nenápadné existování, tiché pobývání, v nekonečno se rozplynuvší poslední dny života (za okupace internován v Terezíně, následoval transport do Osvětimi, Golešova, Sachsenhausenu a stopa končí kdesi na pochodu smrti v březnu 1945).

Daniel patří k okruhu básníků a literátů, kteří začínali psát a publikovat těsně před druhou světovou válkou. Jeden osobitý kruh se tehdy utvořil kolem Kamila Bednáře s patronací Františka Halase (patřili tam mj. Jiří Orten, Hanuš Bonn, Ivan Blatný, Zdeněk Urbánek, Josef Hiršal). S některými z nich vystoupil Daniel v roce 1940 v Jarním almanachu básnickém, nicméně své básně jinak publikoval sporadicky; celistvou sbírku Jarní sad již nestačil vydat a deníkové zápisky střežil v tajnosti. Danielovo dílo není objemné, ale vzácně skoupé na slovo. Psaní se mu stalo skrytým, zato však nejbytostnějším výrazem. Jeho básnické torzo je silné a opravdové svým důsledným hledačstvím, plným existenciální trýzně a bolestných tónů. Tento nenápadný pátrač po absolutnu se zpytavým zrakem popisuje ve svých textech drama lidstva uprostřed války i vlastní zápas o tvar, zoufalství nenaplněné lásky i touhu po zabydlené samotě, hledání Boha i temnotné a vratké balancování na hraně smrti. V deníku charakterizuje své tíhnutí "vykřiknout nebo šeptem vypovědět, ano, ale rychle, rychle", než padne definitivní tma. To mu umožnila poezie a její zhuštěná forma. V Jarním sadu jsou jeho verše ještě lyricky zjitřené a rozechvělé úžasem, vyrostlé z prostorů intimních nálad. Pozdější a tedy i poslední Danielovy básně jsou osekané na dřeň, oproštěné, a přitom jasnozřivé s výhní vnitřního plamene.

Oči Jiřího Daniela, na fotografiích obolené a přesmutně se usmívající, se naučili dívat do smrti a neviditelných tkání světa. Sám to ostatně napsal: "Oči zněžní a vidí dál".