Snímek načrtává barvité, někdy trochu bizarní poměry v italské části newyorského Bronxu v průběhu 60.let. Na osudech neprve devítiletého a později sedmnáctiletého Calogera rozkrývá pokušení, která se zde vyskytují, všímá si nesnadného morálního profilování dospívajícího chlapce uprostřed nejrůznějších, často protikladných vlivů. Calogero porovnává různé příklady. Nejbližší vzor má ve svém nezištném otci, hrdém na to, že se poctivě živí jako řidič autobusu a nikdy se nenechá zlákat ke spolupráci s místními gangsteříky (jeho nečekaně jednolitou a významově nekomplikovanou roli si pro sebe rezervoval sám De Niro, ale určitě si ji zvolil proto, aby se mohl odpoutat od přílišného soustředění na vlastní figuru a mohl se o to více věnovat režijnímu vedení ostatních).

Calogero je však nejvíce okouzlen místním mafiánským bossem Sonnym (představuje jej s nečekanou lehkostí Chazz Palminteri), který mu odhaluje alternativní způsob žití. Ale Sonny není prototypem jednoznačně záporné postavy, chlapci vštěpuje přijatelné morální zásady, snaží se jej vést k uměřenosti činů a chránit před zbrklostí mládí. Calogero s ním často diskutuje, zda je lepší, když si člověka jeho okolí váží z lásky nebo ze strachu.

Ačkoli De Niro vypráví příběh v zásadě vážný, citlivě vřazuje humorné okamžiky, které vnášejí do dějové osnovy nenucené osvěžení. Jsou to především spontánní postřehy o napodobujících klukovských hrách (imitují třeba gesta na ulici postávajících mafiánů). Totéž platí o chlapcových vtipných průpovídkách, jimiž častuje své rodiče, ale třeba také zpovědníka, o tom, jak jej přitahuje zakázaný lokál, kde se hrají hazardní hry a kde si Calogero vydělává své první peníze. Jsou to ovšem problesky, které osvětlují především první část filmu, zachycující Calogerovo dětství.

Poté nastupuje období dospívání, které je výrazově budováno na protikladu mezi vnitřními zmatky a snahou je zakrýt vnějškovým siláctvím. Oba Calogerovi představitelé, jak Francis Capra (jako dítě), tak Lillo Brancato (jako dospívající mladík), odvádějí velice solidní výkon. Na příhodném vyznění snímku se podílejí i citlivé volené dobové skladby a rovněž nenápadná, nevtíravá kamera Reynalda Villalobose. Příběh z Bronxu patří mezi nejcennější tituly, které televize nabízí. Aniž rezignoval na diváckou přitažlivost, nikde se neuchyluje ke zbytečným šokům či naschválům.

Velehrad je zřejmě nejznámější poutní místo České republiky; každopádně je to místo pro všechny (nejen) české křesťany velice významné. Je spojováno s bratry Cyrilem a Metodějem, které sem na žádost velkomoravského knížete Rastislava vyslal roku 863 byzantský císař Michal III. Cyril a Metoděj šířili křesťanství po velké Moravě, prvně jmenovaný misionář je navíc autorem nového slovanského písma, takzvané hlaholice. V průběhu osmi staletí se Velehradský klášter stal svědkem náboženských svárů i politických změn na našem území.

S Velehradem 20. století je spjata celá řada významných osobností, jako například olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan, který obohatil cyrilometodějskou tradici Velehradu o nový rozměr - sblížení východního pravoslaví se západním katolictvím. Při své první návštěvě naší země sem také zavítal papež Jan Pavel II. Z tohoto místa rovněž, v reakci na papežovu prosbu, zazněla slova odpuštění křivd způsobených nekatolíkům od tehdejšího předsedy Ekumenické rady církví Pavla Smetany. Tady se také konají tradiční Koncerty lidí dobré vůle.

Česká televize připravila na sváteční úterý jak pořad o historii a současnosti Velehradu, tak i záznam letošního Koncertu, na kterém společně vystoupí Jiří Pavlica se souborem Hradišťan, operní pěvec Peter Dvorský, pop-zpěváci Miroslav Žbirka, Lenka Filipová a Petr Spálený a další interpreti.

Leckoho by možná nenapadlo považovat za mazlíčka dejme tomu kozu - a přesto se ukázala být tvorem těšícím se velké oblibě. Hospodářská zvířata ostatně v cyklu tvoří převahu. Například v jedné z afrických epizod se dozvíme, že každý Masaj dostane v den narození krávu, ovci a kozu - a je těžké nemít rád někoho, koho známe od peřinky, ne? Nesmírně zajímavé jsou - a jistě nejen pro děti - sociální poměry jednotlivých protagonistů. To, že většina dětí z rozvojových zemí už od útlého dětství pracuje, asi dnes málokoho představí. Život jejich vrstevníků v Austrálii či v USA je ovšem v mnohém podobný - liší se jen materiální vybavení domácnosti.

Tak třeba Steven z floridského zábavního parku (který patří jeho otci) si je evidentně vědom zodpovědnosti, kterou na sebe bere trénováním papouška... Stejně jako Elodie z ostrova Reunion u Madagaskaru má starost o dobytek... Jeremiah z USA se mnohem raději než učení věnuje honbě dobytka a Pierre z Libanonu chodí dokonce do školy jen v zimě, protože přes léto musí pást kozy v horách. Jacie z Austrálie škole také moc nedá: všude je tu daleko a tak se učí spolu s ostatními farmářskými dětmi jen přes vysílačku, jinak ale ze všeho nejraději pomáhá otci s koňmi a ostatním zvířaty.

Za pozornost stojí sledovat strukturu jednotlivých epizod. Zatímco některé děti a jejich zvířecí partneři sami udávají tón díky své spontaneitě (v tomto směru jsou znamenité zejména epizody s pelikánem, slonem a hadem a samozřejmě s delfíny), jinde si - zřejmě pro nedostatek "zajímavějšího" materiálu - tvůrci vypomáhají neumělým vytvářením dramatických situací (například v dílech o mývalovi či sokolovi).

Příběh je prosťoučký až na samu mez dramatické únosnosti. Sestřenice Klára a Maruš (hrají je tehdy začínající, dnes ovšem již proslavené Klára Issová a Tatiana Vilhelmová) prožívají v zásadě nudné prázdniny zřejmě kdesi na venkově, které zpestřují jen návštěvy jakési provinční rockové kapely a zájem dvou mládenců. V těchto kulisách rozehrává Gedeon milostné hry, které však nejsou ani rozmarné, ani rozpustilé, končí u rozpačitých pokusů. Děvčata možná touží po velkém citu, avšak jejich počínání se více podobá marnému hledání sabe sama. Ani jejich protějšky neoslňují. Jeden z hochů myslí "jen na to jedno", zřejmě zvyklý chodit na noční pochůzky k lesnímu krmelci, druhý je plachým romantikem, ochotným psát svá vyznání v dopisech. Milostné zápletky spočívají ve vzájemné výměně partnerů, aniž se tím cokoli změní.

Gedeon výrazně naznačuje duchovní i existenční prázdnotu svých hrdinek, jejich bezmyšlenkovité těkání, zvýrazněné i stereotypní, výrazově chudičkou mluvou. Marie vystupuje jakoby ta protřelejší, rozhodnější, ale ve skutečnosti je pasivní, ochotná nanejvýš sebestředných úvah, cože vlastně její sestřenice, která - neznámo odkud - přijela na návštěvu, sleduje svým bezradným pohledem, svým "nemoderním" oblečením, svou celkovou nekomunikativností. Když babičce říká, že ji diskotéka nebaví, na otázku, proč tam tedy chodí, odpovídá s udiveným výrazem: A kam bych měla chodit?

Hrají Kris Kristofferson, Barbara Hersheyová, Leelee Sobieská, Jesse Bradford, Virginie Ledoyenová a další.

Neděle 11. 7. 2004 NOVA - 16.50 hodin