V posledních letech jsme mohli vidět několik filmů natočených ve víceméně amatérských (či spíše domáckých) podmínkách - nejnověji je to Správce statku. Napsal si jej, režíroval a navíc i obraz nasnímal Martin Duba, jeden z uznávaných kameramanů, nyní známější spíše z prací pro televizi (Vlci ve městě, Lišák). Spráce statku vznikal v letech 2001 a 2002, spatříme v něm celou Dubovu rodinu včetně pana režiséra. Konečnou podobu včetně filmové kopie získal až letos.

Nemohu smlčet, že Správce statku námětově spadá mezi módní výpovědi bytostně městských lidí o romantickém životě na vesnici. V této oblasti již ztroskotal Tomáš Vorel a ani Dubovi se nevede nejlépe. Stvořil totiž idylický obrázek, z něhož se mu podařilo dokonale vytěsnit autentickou vesnici - zůstala jen rodina jednoho pražského podnikatele, obětavě obhospodařující farmu, a kromě ní jen několik štamgastů, pravidelně vysedávajících v hospodě. A lyricky splétané vyprávění (není divu, že největší pozornost přitáhli koně) se vyhrotí v okamžiky, kdy podnikatel - nejspíš se ocitnuvší v nouzi - zamýšlí farmu prodat...

Naštěstí se o farmu se postará tajemný mladík František (Adam Stivín), dle vlastních slov putující z místa na místo a nabízející svou pomoc. Vymyslí nejen hravé vynálezy pro tamější děti, vybudí optimismus i odhodlání u dospělých, ale ještě se mu podaří statek zachránit, když dosáhne jeho soběstačnosti jednoduchým vybudováním účinné atrakce, která přitáhne šiky zájemců. František je člověk z rodu příchozích, kteří nezištně pomohou, aby posléze odešli na další štaci. Jistě mají své pohádkové, ba mýtické kořeny, jak lze soudit už podle Prométhea, po celém světě se rozšířili i ti westernově přebarvení (viz například Shane), vedle spasitelské mise však mohou přinášet i znepokojení, ba rozvrat, jak v Teorémě předvedl Pier Paolo Pasolini.

Duba ovšem toto zakotvení ani tematické vymezení nijak nezdůrazňuje, jeho František, jakkoli je pro své okolí přitažlivý nejen svým šarmem, ale hlavně zpola pohádkovou nezištností, naopak v lecčems připomíná podobně samorostlého mládence z Troškovy taškařice Slunce, seno, jahody. Duba si naštěstí počíná daleko střídměji, nevnucuje karikované pitvornosti, nechce bujaře rozesmávat, jeho pohled je spíše teskně zadumaný, vybízí, abychom hrdinům drželi všechny palce a spolu s nimi se radovali z každého úspěchu, ze spontánní a hravé soutěživosti. Proto tolik souzní chytání zdánlivě neškodného míčku, závodění a zejména výhra v kartách nad vychloubačnými štamgasty.

Martin Duba nehledá žádná vypravěčská ozvláštnění - snad jen v začátku si všimneme záměrných opakování týchž úkonů (najmě zametání), které chtějí navodit rozměr monotónnosti, ba jakéhosi ustrnutí, zrušeného teprve Františkovým příchodem. Oproti dosavadní předvídatelnosti staví jako kontrast Františkovu šibalskou podnikavost, kterou uvozuje spiklenecký úsměv. Postupně rozprouděnou pohodu, jíž se až na výjimky všichni bezstarostně oddávají, stvrdí společný pobyt na zahradě, opředené odnepaměti tajemnou pověrou. Není náhodné, že právě František na ní jako první rozprostřel svůj stan...

Duba načrtává drobné, ponejvíce úsměvné momentky, které mají pohladit, odtud pramení i prosluněné letní scenerie. Nehledá složité charakterové studie ani sondy do vesnické mentality, ocenit však musím věrohodně napsanou i přirozeně pronášenou mluvu, případně její útržky. Správce statku se určitě nezapíše mezi pamětihodné umělecké počiny, ale je mi sympatický tím, že nepředstírá "umělečno", že zbytečně nemlží. A je jistě přijatelnější, než leckteré neumětelské televizní projekty stejně minimalistické, avšak pořízené za daleko dražší peníz.