Neděle 11. 7. 2004 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.04
Repríza 15. července v 14.30

Narodil se na prahu bouřlivého století, které mělo v ohni a dýmu třicetileté války otřást všemi dosavadními duchovními i mravními jistotami, dotud stále ještě přejímanými a přežívajícími jako dědictví středověkého pojetí světa, a probojovat cestu troskami a spáleništi k novému, v podstatě již modernímu pochopení a uplatnění ryzího racionalismu, jenž posléze snadno nahradil všechny překonané předsudky i ztracené iluze. Navíc se narodil v Praze, v městě ležícím v samém srdci Evropy, na rušné křižovatce mnoha zájmů a vlivů, v průsečíku a ohnisku tolika různých a začasté velice protikladných sil a působení, kde se hromadily všeliké popudy a kde se městnalo tak velice mnoho vztahů a pnutí, že nakonec právě zde došlo ke krizi a k oněm událostem, z nichž se rozvinulo celoevropské drama se svým dlouhým, tři desetiletí trvajícím sledem bitev, jednání, zrad, zvratů, pohrom, proradností a rozčarování

Ten, kdo se narodil - a bylo to 13. července Léta Páně 1607 -, dostal jméno Václav, příjmením byl Hollar. Jeho rodina ale z Prahy nepocházela. Do hlavního města přišel otec z Horažďovic. Otec Jan Hollar pracoval jako vzdělaný úředník zemských desk. Musel být schopen vést agendu jak v českém, tak v německém jazyce. Věrně dostával závazkům a povinnostem svého povolání a hleděl si vysloužit příslušné ocenění u svých nadřízených. A vysloužil si, i majetku se domohl. Nikoli z úřednického platu, ale sňatkem. Vzal si za manželku Margaretu, dceru říšského rytíře von Löwengrün und Bareyt. Byla to Němka z jižních Němec. Díky věnu si mohl koupit dům poblíže kostela svatého Jindřicha na pražském Senovážném náměstí. Právě tady, v domě zvaném Ramhof, porodila paní Margareta v červenci roku 1607 syna, který dostal při křtu jméno po zemském patronu - Václav. Tak přišel na svět pozdější velký a slavný rytec, který se celý život hrdě podepisoval na svých pracích latinskou signaturou: Wenceslaus Hollar Bohemus.

Po otci byl tedy Hollar Čech, po matce Němec. Zřejmě už jako kluk rád kreslil. Bránil mu v tom však otec, který pro něj určil právnické povolání. "Jako školák jsem rád dělával mapy, a kresby, které jsem dělal, byly pěkné." Kromě map si obzvláště oblíbil - a taky je začal velice přesvědčivě kreslit: kožešiny. Po letech se objevily v řadě jeho mistrovských leptů. Jsou to proslulé huňaté rukávníky spolu s krajkovými šátky, s jemnými rukavicemi z hladké lesklé kůže. Jednu kožešinu proslavil přímo světově. Nosila ji dáma nikoli lidská, ale kočičí. Když roku 1464 ryl v Antverpách hlavu své oblíbené kočky, napsal na ten obrázek dva názvy. Dole byla německá věta: "Dass ist eine gutte Katz, die nicht nascht." A nahoře napsal totéž česky: "Dobrá koczka, která nemlsá." Nejznámější a nejpopulárnější Hollarův obrázek Dobrá kočka, který nemlsá - to je slavná rytina. I spisovatel Miloš Václav Kratochvíl, když psal životopisný román o Hollarovi, použil toto české přísloví jako jeho titul. To úsloví lze vyjádřit jinými slovy: "Dobře slouží ten kdo, kdo slouží poctivě."