Nemám ve zvyku v titulcích svých článků parafrázovat cokoli, názvy hitů nejméně. Hity, na rozdíl od stavu a proměn doby mě venkoncem nezajímají, ale přesto mám pocit, že "nám vzali nebe". Třeba i proto, že ještě nejsem tak starý, abych se prožil do časů, kdy nesrozumitelnost světa vzniká pouze ochablostí mých vlastních smyslů. Jsem právě tak středního věku a nastojte: Mám již v paměti zasety až neuvěřitelné vzpomínky.

Teta, na jejíž venkovské zahradě jsem pravidelně trávíval část času prázdnin, se nenechala přesvědčit o tom, co jsem jako zhruba dvanáctiletý školák pochytil z fyziky, a vedla si svou, řkouc, že ty bílé pruhy na nebi za prolétávajícími letadly má na svědomí "starej Štechmeler, co bydlí dole u potoka, ten to pouští z komína". Ne, teta nebyla touto myšlenkou magicky posedlá, nebyla ani zpozdilá vůči pokroku; tlumočila jen to, co se asi ve vsi o úkazech na nebi říkávalo v časech jejího mládí, tedy v časech Blériotova dvouplošníku. Jisté je, že nejen tetě, ale lidstvu obecně tehdy ještě tak nějak "patřilo nebe". Patřilo mu právě proto, že mu - navzdory Gagarinovi a dokonce i prvním "měsíčňanům" z Apolla 11 - nepatřilo. Bylo v něm stále ještě dost místa pro anděly, pro svaté, pro božstva a Boha zároveň, pro všechno jednoduše nadpozemské. Nikdo už sice tehdy nevěřil na číhavost pekla pod vlastníma nohama, ale zcela přirozeně se zadíval vzhůru, jakmile pocítil dotek transcendentna. Jistěže to platilo i naopak. Mrtví odevždy odcházeli nejprve nahoru, aby se pak odhozenou slupkou své tělesnosti vrátili pod zem. I dnes to má svou logiku, logiku triviálně pojímané vědy: lidská schránka se rozptýlí na částice, až na ty úplně nejmenší, které už vlastními smysly neuhlídáte. Žijí po svém, těkají, až splynou s vesmírem. A vesmír, to je přece to naše lidské nebe s celou vznosnou krásou jevů za dne meteorologických a v noci astronomických. Nejsme-li zrovna meziplanetárními letci, vnímáme jej po věky zdola, už proto, že opačnému pohledu brání hmota země i Země.

A teď, považte: za posledních několik desetiletí na nás zazíralo svými automatizovanými pohledy tisíce nových, umělých satelitů. Jakoby božím pohledem jimi vidíme sebe sama, dnes navíc vykonturované počítačovou animací na nesčetných obrazovkách. Stali jsme se součástí nadosobní virtuální reality a tak přístupnými množství protichůdných výkladů. Právě takhle nějak nám - tedy podle mého - během několika desetiletí "vzali nebe". Dovolte mi zafilozofovat si osobněji: Když jsem byl krátce před psaním tohoto textu zasažen smrtí člověka nad jiné blízkého, podíval jsem se nejprve na nebe a uviděl jsem v něm už jen meteorologické a astronomické pojmy. A pak jsem se vrátil pohledem do země, tam, kam pohřbíváme zesnulé, a viděl jsem jiné zhmotnělé pojmy, ty z oblasti geologie a půdoznalství. Nezbylo mi, než vrátit se pohledem do sebe a zahlédl jsem jiný vesmír. Skromný, nehotový, zmatený, možná nesmyslný, ale neobjevený. A řekl jsem si: Vezmou-li nám nebe, vytvoříme si svoje. Anebo... Prostě nevím, zdali slovo vytvoříme je to správné slovo...