Začátek prázdnin a dovolených je i začátkem rodinných přesunů z bodu A do bodu B. S tím bezprostředně souvisí i netrpělivá dětská otázka: "Kdy už tam budeme?"

Když jsem před lety jezdíval se svými dětmi z Prahy na východní Slovensko, ozval se ten dotaz tak dva tři kilometry poté, kdy jsme vyjeli od domu.

Stejně tak se ptají děti při cestě vlakem, autobusem, případně letadlem. Tam je možno je odkázat na jízdní, eventuálně letový řád. V hromadných dopravních prostředcích lze zvolit úhybnou fintu a odpovědět potomkovi, že to záleží na panu šoférovi či pilotovi.

Horší je, když šoférujete vy!

V autoškole nás sice učili, jak dlouhé musí být vlečné lano, a jakou rychlostí můžeme jet přes železniční přejezd, ale nikdo nám neřekl ani ň o tom, jak máme odpovídat na nekonečné dětské dotazy "Kdy už tam budeme?" Zvláště dlouhé letní cesty k moři vystavují šoféra tomuto soustavnému dětskému ataku.

Řídí-li otec, může se stát, že po několika stech kilometrech to už nevydrží a požádá ženu, aby si na čas sedla za volant ona. A aby ho vystřídala i v odpovědích na úmorný dětský dotaz. Někdy se dokonce stane, že otázka udolá oba rodiče. Pak oproti původnímu předsevzetí, že ujedou přes tisíc kilometrů k moři na jeden zátah, zastaví a vyhledají možnost přespání, aby si odpočinuli od dětského investigativního tázání.

Chtělo by se říct, že takto opakovanou otázku byl rodičům čert dlužen. Pravdou je pravý opak: je to andělské požehnání! Požehnání, které přimělo rodiče po stovkách kilometrů ke střídání za volantem. A taky k tomu, aby poté, kdy už byli na dítě i na cestu krátcí, včas zastavili a vyspali se z únavy.

Je to dobře. A zdaleka nejen kvůli dětskému tázání, nýbrž především bezpečnosti dlouhé cesty.

Rada závěrem: máte-li už velké děti a pojedete-li na dovolenou autem bez nich, zeptejte se čas od času jeden druhého: "Kdy už tam budeme?"

Každý šofér zpozorní, když zahlédne u silnice policistu. Určitě nejen já si pak aspoň na chvilku dávám větší pozor to, jak jedu.

Je to podmíněný reflex.

Proto před lety vznikl ve světě nápad postavit tu a tam k silnici maketu policisty. Aby ta figurína sehrála roli určitého mementa.

Kdo ví, zda motivem nebylo i to, že plechový policista si nemůže přilepšovat braním úplatků a nemastit si kapsu. Případně ruce: úplatkům se v Německu někdy říká Handsalbe, tedy mast na ruce.

Když se před několika lety začaly uplatňovat tyto makety policistů na některých místech i u nás, napsal jsem na toto téma fejeton s názvem Na svém místě. U vědomí skutečnosti, že u nás se bohužel krade opravdu všechno, pustil jsem si fantazii na špacír a zakončil jsem tu vyprávěnku slovy, že není vyloučeno, že i toho umělého policistu někdo ukradne. Dodal jsem, že ochranou před takovým zcizením pak může být jedině rozhodnutí policejního ředitelství, že každou maketu policisty bude hlídat jeden skutečný.

Myslel jsem to jako nadsázku. Skutečnost bohužel ukazuje, že jsem nebyl daleko od pravdy. V jihomoravském Novém Šaldorfu-Sedlešovicích jejich fingovaného policistu sice nikdo neukradl, ale zato mu nějaký vandal urazil čepici a vzápětí byla celá maketa sražena k zemi. Představitelé obce se tedy rozhodli, že onomu předstíranému policistovi nechají udělat základ přímo ze železa a pevně ho ukotví. A navíc vše pojistí visacím zámkem. Někdo neznámý se pak snažil pokořit maketu aspoň tím, že jí ze žvýkačky udělal kolem krku oprátku. To vše neodradilo starostu od přesvědčení, že umělý policista má smysl. Aby si šoféři na umístění makety příliš nezvykli, tak kromě původního stanoviště začala být přemísťována střídavě ještě na tři další místa.

Nedávno jsem se dočetl v regionálním Týdeníku Znojemsko, že obec uvažuje o nákupu nového policisty. Jak jsem z informace vyrozuměl, po nákupu měl být pro jistotu opět zpevněn. Tentokrát dokonce zocelen - konkrétně vyztužen ocelovým plechem.

* * *

Někteří řidiči se na silnici chovají jako splašení. Vědomě říkám ŘIDIČI, a nikoliv AUTA - ta se nemohou splašit jen tak sama od sebe.

Jinak tomu bývalo v dávnější minulosti, kdy na cestách jezdily dostavníky a vůbec koňské povozy. Tehdy se mohlo stát, že bez viny jezdce nebo kočího se náhle koně splašili. Následky bývaly mnohdy velmi vážné - včetně následků smrtelných.

Jak častým jevem bývalo takové náhlé splašení koní, to lze usoudit i z dekorativních obrazů, které zdobí dolní ambity klenby na památné Svaté Hoře. Kromě jiného jsou tu vypodobněny případy, kdy člověk byl ohrožen splašeným koněm a vyvázl jen zázrakem. Tedy doslova zázrakem, neboť jednotlivá spodobnění jsou věnována právě zázrakům přičítaným svatohorské patronce.

Mnohdy však zdivočelý kůň nebo valící se povoz nebyl včas zastaven, a to ani zázrakem, a docházelo k tragédiím a k úrazům. Například v roce 1806 těžký povoz přejel nohy malým sestrám Klenkovým, které si hrály na dvoře. Následkem zranění pak zemřely. Jejich neštěstí je až naturalisticky vylíčeno na náhrobní plastice, která se nachází ve spodní části pražského Olšanského hřbitova, v místech u Olšanského náměstí. Jejich těla jsou tu zpodobněna bez spodních částí nohou.

Vím, že tímto tématem nevzbuzuji zrovna libou představu. Ale co teprve následky současných automobilových havárií! Ty bývají neméně kruté. Navíc podstatně častější.

Na silnici už sotva potkáme koně, ale splašených a navýsost nebezpečných řidičů je tam bohužel dost. Jestli nebylo možné vyčítat koním jejich splašení, protože se něčeho lekly, pak splašenost řidičům vyčítat můžeme. Nejsou splašení proto, že by se něčeho lekli. To spíše my se právem lekáme jich. Ať jako chodci, či jako šoféři na silnici.

Ovšemže nás se to netýká. My přece jezdíme bezchybně!