Celý podnik si vyžádal náklady více než 270 000 Kč. Vyrobení jedné oboustranné gramodesky tak přišlo na téměř 1000 Kč. Pro pořizování elektricky zapisovaných snímků totiž bylo třeba dopravit do pražského nahrávacího studia větší počet osob z venkova - jen náklady na dopravu, stravné, noclehy a jiné výdaje pro účastníky ze Slovenska činily 71 000 Kč. (Známý český sběratel písní Karel Plicka si například nárokoval za cestovné, diety, přídavek za větší práci a drobná vydání pro Slováky 5 456 Kč.)

Ke zdaru akce "významně přispěl Radiožurnál, který se ochotně zúčastnil práce, upsal 20 000 franků a propůjčil zdarma na celou dobu zapisování svoje místnosti v Národním domě na Vinohradech". Zde jen malé upřesnění - studio ve zmíněných prostorách využíval pražský Radiožurnal na základě dohody s českou pobočkou německé firmy Odeon, která tam tehdy - jako jediná gramofonová firma v tuzemsku - měla své nahrávací studio.

Zpráva ČAVU konstatuje kromě dalších podrobností z průběhu pořizování snímků také cenné služby, jež při vlastním nahrávání prokázal Akademii správce vinohradského policejního komisařství dr. Lněnička. Tyto služby spočívaly v "propůjčení dvou mužů policejní stráže pro mírnění hluku z ulice a nerušené provádění zápisů".

Mimořádné výdaje vzniklé v souvislosti s touto sérii nahrávání způsobily Akademii nečekaný schodek, který měl být - dle jejího očekávání - ještě v roce 1929 uhrazen "s pomocí naší vlastenecké a uměnímilovné veřejnosti". Pravdou je, že kromě již zmíněné významné finanční účasti Radiojournalu přispělo částkou 20 000 Kč ministerstvo školství, 25 000 Kč ministerstvo zemědělství, dalšími 170 000 Kč přispěla Akademie a štědří byli i někteří jednotlivci: částku 10 000 Kč věnoval JUDr. J. Brumlík, Ing. Fr. Křižík věnoval 1 000 Kč a významnou částku 10 000 Kč daroval Sbor pro postavení pomníku B. Smetany.

Josef Chlumský ve své dobové zprávě o Fonografickém archivu ČAVU (v Časopise pro moderní filologii, 1930) uvádí, že vylisované gramodesky budou uvedeny i na pařížský a světový trh. K tomu pochopitelně nedošlo - známa je pouze skutečnost, že některé slovenské snímky z této série byly 13. března 1930 zásluhou profesora Pernota předvedeny vybranému obecenstvu při jeho přednášce na pařížské Sorbonně.

I když výše zmíněná zpráva J. Chlumského uvádí, že lisování natočených snímků provedla firma Pathé ve Francii již počátkem roku 1930, byly postříbřené matrice spolu s deseti výlisky šelakových gramodesek z každého natočeného snímku dodávány firmou Pathé do Prahy velice liknavě - poslední z nich přišly až na základě četných urgencí v září roku 1931.

Jak prozrazují zápisy z jednání fonografické komise, právě počátkem roku 1930, kdy z Paříže dorazily bedny s prvními výlisky, začala ČAVU v jakési předčasné euforii uvažovat o pokračování tohoto projektu. Pan profesor Úlehla z Brna například naléhal, aby Akademie "zapsala písně z jeho kraje, z Moravského Horňácka, a doporučuje k tomu celou rodinu Hudečkovu z Velké". Pražská firma Radio-Lucerna si prý "zlákána podnikem Akademie vyjednala, že jí Pathé ještě letos půjčí elektrický stroj zapisovací a jednoho mechanika, aby provedla několik obchodních zápisů". Komise tedy navrhla založení zvláštního fonografického fondu, "aby se každý rok mohlo v zápisech pokračovat a archiv doplňovat".

Dodávky vylisovaných gramodesek z Francie se však začaly zpožďovat. Dvě bedny došly do Prahy během léta, když je však pracovníci Akademie v září otevřeli, byli nuceni konstatovat, že z 380 desek jich bylo 110 zaslaných chybně - byly buď duplicitní, měly nesprávně spojované strany či byly lisované jen po jedné straně. Pracovníkům Akademie proto nezbylo nic jiného, než zkontrolovat i obsah předešlých zásilek a urgovat u firmy Pathé zaslání zbývajících desek. Profesor Chlumský zároveň písemně požádal francouzské ústředí firmy o zřízení jejího oficiálního zastoupení v ČSR, aby se některé desky mohly ještě před koncem roku prodávat. Na základě této žádosti vstoupila firma Pathé v jednání s firmou Optiko-Technika se sídlem v paláci U Nováků a přislíbila jí brzkou dodávku gramofonů a desek.

Akademie zároveň vybrala 47 desek, které měly být určené ke komerčnímu prodeji. Učinila tak po vyslechnutí první část dodaných výlisků, kdy několik členů komise hodnotilo jak technickou kvalitu snímků, tak jejich obsah. V některých případech ovšem akademici vynášeli diametrálně rozdílné posudky: Chlumský - "Výborné, hlas čistý a přirozený", Zubatý - "Ohavné pro přílišné tremolo. K prodeji nevhodné" (mezzosopranistka Dubská-Šmídová). "Výborné, jen na konec piano trochu drnčí. Zubatému se líbilo, až na to drnčení (Bedřich Karen: Smír Tantalův)". Chlumský "Výborné", Zubatý - "není to vzorné. Piano jako by bylo rozladěné", Zich - "Štěpánova harmonisace neumělecká (Neyssová-Bächerová, klavír dr. Štěpán)". U folklorních snímků kladli akademici důraz na autentičnost, proto zde nacházíme i poznámky jako "zpěvačka zkažená vystupováním v rozhlase" či " přednes afektovaný".

Zprávy fonografické komise ČAVU z roku 1931 konstatují dokončení třídění desek, jejich uložení "do jarmary v druhé třídě Akademie", v září pak převzetí posledních výlisků od firmy Pathé. Jinak se ale v záležitosti natáčení dalších snímků (kromě výměny několika recomando dopisů s pařížským ředitelstvím firmy) neudálo nic. V dubnu komise vzala na vědomí sdělení dr. M. Očadlíka, že "Radiojournal chce ve spolupráci s gramofonovou společností Parlophon provést rozmnožení vzácných desek a zápisů, které dnes těžko dostati. Tak prý byl zapsán Mošna (zpěv i řeč), Sklenářová, Maturová, Šír, atd. Desky patří různým firmám a ty desky má ředitel Fuchs. Radiojournalu jde jen o projev, zdali Akademie s takovým podnikem souhlasí." Radiojournal tehdy patrně uvažoval - po vzoru některých zahraničních gramofonových firem - o přelisování původních gramofonových desek z počátku století, ale žádný takový projekt nakonec realizovaný nebyl.

(Pokračování příště)

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz