Doma, na poli i ve stájích jsem myslil jen na ni a snažil se pochopit tajemství mladé, krásné a vzdělané ženy, která se vdá za nezajímavého člověka a má s ním děti; ustavičně jsem se snažil pochopit, proč se setkala právě s ním a ne se mnou, a proč se musela v našem životě stát tak hrozná chyba. Příběh nenaplněné lásky vkládá Anton Pavlovič Čechov do úst statkáře Aljochina. Povídka O lásce vyšla v létě roku 1898 v časopise Ruská mysl. Možná první její čtenářkou byla jistá Lydie Alexejevna Avilovová; Čechov jí v dopise naznačoval, že mu záleží na tom, aby si povídku přečetla. Jen oni dva tenkrát věděli, komu vlastně Aljochin svůj smutný příběh vypráví: Báli jsme se všeho, co by mohlo odkrýt naše tajemství i nám samotným. Miloval jsem ji něžně a hluboce, ale ptal jsem se sám sebe, k čemu může vést naše láska, nebudeme-li mít dost síly ji přemáhat; zdálo se mi nemožné, že by má tichá a smutná láska mohla najednou hrubě přervat šťastný tok života jejího muže, dětí a celého toho domu. Nebylo to poprvé, co této mladé ženě slavný spisovatel poslal zašifrovaný vzkaz prostřednictvím svého díla. Stalo se tak už i necelé dva roky předtím, na osudné premiéře Racka v Petrohradě (dialog mezi Ninou a Trigorinem ve 2. jednání).

Anton Pavlovič Čechov a Lydie Alexejevna Avilovová se poprvé setkali u S. N. Chuděkova, vydavatele Petrohradských novin. Jeho žena byla starší sestrou Lydie Alexejevny. Čechovovi bylo tenkrát, v roce 1889, devětadvacet a Lydii Alexejevně pětadvacet let, měla devítiměsíčního syna a žárlivého manžela. Ještě více než na muže v jejím okolí žárlil však na manželčiny literární ambice - Avilovová toužila stát se spisovatelkou, měla za sebou první docela úspěšné pokusy v podobě několika časopisecky uveřejněných povídek. Čechov - již tenkrát všeobecně uznávaný a obdivovaný - byl jejím idolem, není tedy divu, že i po letech si pamatuje každou větu, každý pohled, každé gesto z jejich krátké rozmluvy při prvním setkání ve švagrově domě. Čechov jí pak nadlouho zmizel z obzoru; jen zpovzdálí mohla sledovat jeho literární úspěchy (publikace v časopisech, dvě sbírky povídek, premiéra Ivanova v Moskvě), dozvídá se o jeho cestách - mj. na Sachalin. Podruhé se setkají až po třech letech, a přes tuto dlouhou časovou proluku je nejen jí, ale i Čechovovi jasné, jak se věci mají. V průběhu příštích několika let (v září 1898 poznal Čechov na zkoušce Racka v moskevském MCHATu svou budoucí ženu Olgu Knipperovou) se Čechov a Avilovová ještě několikrát osobně setkali; byla to setkání krátká a kradmá: v divadle, na maškarním plese, na návštěvě u známých, v nemocnici, na nádraží před odjezdem vlaku. Jejich obapolná láska zůstala však nenaplněná a pravděpodobně i nevyslovená. Z bohaté korespondence se zachovaly jen Čechovovy dopisy, vlastní dopisy si Avilovová po spisovatelově smrti vyžádala zpět. S odstupem mnoha let pak napsala své vzpomínky. U příležitosti 100. výročí úmrtí Antona Pavloviče Čechova nám z nich budou v režii Hany Kofránkové číst Petra Špalková a Ivan Řezáč.