Televize a film [1]

číslo 29 vychází 5. 7. 2004
	Televize a film

TV TIPY Pondělí 12. 7. 2004 ČT 2 - 20.55 hodin Jsou city vyšinutých lidí předvídatelné? Psychicky vyšinutí lidé jsou často zobrazováni jako vraždící maniaci (viz Hitchcockův thriller Psycho), občas se vyskytnou i náročnější pokusy přiblížit jejich mentalitu. Patří mezi ně román O myších a lidech, jenž se dočkal několika filmových přepisů, z novějších zpracování uvidíme drama Sling Blade, která předkládá téměř klinickou studii takto postiženého člověka. Režisér a zároveň představitel hlavní role Billy B. Thornton mu věnoval mimořádnou pozornost. Svého Karla obdařil chraplavě přidušeným hlasem, který provází temné hrdelní pomrukávání, vyslovuje zpomaleně, avšak zřetelně, byť s jistou strojovou monotónností. Na tváři se mu rozprostírá neuvědomovaný úsměv, prozrazující okamžitě postižení. Motivická východiska jsou hodně sporná: ačkoli Karl skončil v ústavu pro choromyslné (a tudíž nebyl uznán odpovědným za svůj dávný zločin), je údajně "po uplynutí trestu" propuštěn na svobodu, aniž by někoho zajímalo, co si tam sám a bez zázemí počne. Kdyby mu nepomáhal chápavý ředitel ústavu, skončil by bezradně na ulici. Citová příchylnost k "náhradní rodině" však záhy vezme neblahý zvrat... Film hlásá, že bychom se měli vstřícně chovat i k postiženým lidem, protože jen tak lze dosáhnout aspoň částečně jejich začlenění. Karlovi se dokonce jeho přátelé pokoušejí smluvit rande s ženou znevýhodněnou jak pro svou tlouštku, tak jistou "pomalost" - a režisér z toho vytěží situace plné laskavého humoru. Tvůrci se však nevyvarovali ani příliš schematických tvrzení, třeba to, že Karl považuje násilnou smrt za přijatelné řešení rozporů, protože nedokáže své představy o mravnosti a spravedlnosti prosadit jinak. Nakonec se tak stává jakýmsi měřítkem hodnot, protože se angažuje i tam, kde by se ostatní raději stáhli - a nabízí sám sebe (respektive svůj čin) jako vykupitelskou oběť. JAN JAROŠ Úterý 13. 7. 2004 ČT 1 - 20.00 hodin Zeptejte se mých dětí V osmdesátých letech dvacátého století došlo ve Spojených státech k několika soudním procesům s rodiči, kteří údajně zneužívali vlastní děti. Když byla řada z nich po letech znovu prošetřena, zjistilo se, že ve většině případů došlo k justičním omylům. Manželé Kniffenovi se jednoho dne na základě smyšleného udání ocitají v policejní cele a ke svému zděšení jsou obviněni, že brutálně zneužívali své dva syny. Šok z absurdního obvinění vystřídá mnohem větší šok, když při soudním líčení jejich malé děti, zastrašené vyšetřovateli, vyprávějí historky o svém zneužívání. Následuje odsouzení a dlouholetý trest. Pravda vyjde najevo teprve po dvanácti letech, kdy si už dospělé děti, které prošly desítkami náhradních domovů, uvědomí, jak krutě s nimi bylo manipulováno. Středa 14. 7. 2004 ČT 2 - 20.00 hodin Moderní pohádka o putování za láskou Německý režisér tureckého původu Fatih Akin natočil zpola pohádkový příběh V červenci o tom, jak nesmělý pan učitel hledal přes půl kontinentu svou vysněnou milou, než zjistil, že je to vlastně ta, která jej po (téměř) celou dobu provázela, jsouc mu nápomocna ve chvílích dobrých i zlých. Vyprávění aspiruje ve svém vizuálním ztvárnění na hodnověrnost reálií, avšak splétání zápletek, poddávající se stále vzrůstajícímu kouzlu náhod, odkazuje jednoznačně ke struktuře pohádkových příběhů - téměř zázračná shledání ničím jiným nejsou. Protagonista prožije mnohá bizarní dobrodružství, když se poprvé v životě popere či vykouří marihuanovou cigaretu, když je okraden, když bez dokladů překračuje hranice. Režisér jej konfrontuje s jednotlivými národními mentalitami, vnáší nadsázku, mírně kousavý humor, ale především staví na idylickém pozorování uvolněně plynoucích událostí. Třeba cesta Rumunskem je pojednána dokonce montáží statických fotografií. Vyprávění se opírá o proměnlivý kaleidoskop jednou bláznivých, jindy bezmála tragických skutků, mnohdy se dokonce tatáž událost ve svém pojetí mění - stačí si vybavit zatčení na tureckých hranicích, kdy celníkům se vůbec nezamlouvá mrtvola v autě. Režisér spoléhá na herecké výkony. Moritz Bleibtreu v hlavní úloze přesvědčuje, že zvládá rozdílné výrazové polohy - zde se představuje jako nesmělý učitýlek, jenž má zprvu problém se svým ztišeným, neprůbojným hlasem prosadit: ignorují jej jak studenti ve třídě, tak barman za pultem. Dokonce se rozplynou i školské dovednosti: když vypočítá, jakou rychlostí musí auto vyrazit, aby se přeneslo přes říčku, skončí samozřejmě uprostřed vody. Ale zamilovanost jej takříkajíc polidští. Dlouhá cesta jej zocelí, naučí soběstačnosti, i když vůbec neztratí půvabnou ostýchavost, s jakou se staví ke svým milostným záležitostem. JAN JAROŠ Čtvrtek 15. července ČT 2 - 22.00 hodin Jak překonat výpadek paměti Hrdinovi amerického thrilleru Memento selhává krátkodobá paměť - po zranění hlavy si pamatuje pouze to, co se odehrálo před osudnou nehodou. Muž pátrající po vrahovi své ženy si tak všechny události zaznamenává na útržky papíru, pořizuje si fotografie, dokonce si důležité informace vytetovává na tělo. Tento aspekt navíc komplikuje to, že příběh samotný je vyprávěn od konce - jakoby pozpátku. Každá sekvence, která zachycuje určitý výsek z hrdinova života, totiž významově předchází tu právě odehranou. Divák je tak zbaven šance v úplnosti dešifrovat navozované nejasnosti. Zajímavé je i výtvarné řešení: barevnými úseky, které zaznamenávají "současnost", se prolínají černobílé záběry, zachycující obdobný případ ztráty paměti, který hrdina jako pojišťovací agent kdysi řešil. Ačkoli příběh postrádá jednoznačný klíč k dešifrování a připouští různé výklady, nejpravděpodobnější bude asi ten, který naznačuje, že člověk stižený poruchou aktuální paměti si může vytvářet vlastní smyšlený svět a být více či méně manipulován svým okolím, aniž si to uvědomuje. Postižený Leonard (Guy Pearce) - a spolu s ním i divák, dívající se jeho očima - si totiž konstruuje události, jejichž návaznost neposkytuje jistotu o tom, co se vlastně přihodilo. Vypravěčsky je film jistě sugestivní, ono až horečné skládání střípků (možná smyšlené) reality fascinuje svou úporností. Režisér Christopher Nolan dokáže namíchat přitažlivý mix bezmála mysteriozních záhad i konvenčních banalit, aby vytěžil překvapivé zvraty. Lze uvažovat o lidském údělu v odosobněné civilizaci, jejíž nabízené jistoty si lze stěží ověřit, a proto nezbývá než jim věřit. Ale přesto získává vrch znatelná vyumělkovanost a pózovitost celého projektu. Zbývá doplnit, že idea pozpátku vyprávěného příběhu není nijak nová - kdysi ji zužitkoval i Oldřich Lipský v komedii Happy end. JAN JAROŠ Pátek 16. 7. 2004 PRIMA - 19.55 hodin Tanec s vlky Poručík John Dunbar, těžce raněný v bojích občanské války, utíká z nemocnice zpět do válečné linie, kde chce najít smrt. Jeho jednání vyprovokuje ostatní k úspěšné akci a z Johna je hrdina. Generál mu zajistí potřebnou léčbu a pak ho pošle na hranice státu Tennessee, kde se má hlásit v pevnosti u kapitána Kargela. John však pevnost najde opuštěnou a zdevastovanou. Protože si myslí, že se americké jednotky brzy vrátí, zůstává na místě a zatím pevnost opravuje - kromě jeho koně a vlka-samotáře však v okolí není živá duše. Čas ubíhá a John se s vlkem, jemuž dá jméno Podkolenka, spřátelí. Společnost lidí mu však chybí, a tak se rozhodne najít indiány... Režie Kevin Costner. Hrají Kevin Costner, Mary McDonnellová, Graham Greene, Rodney A. Grant, Floyd Red Crow Westerman, Tantoo Cardinal a další. Sobota 17. 7. 2004 NOVA - 21.10 hodin Náhodné setkání Peyton, manželka policejního detektiva z oddělení vnitřních záležitostí Dutche Van Den Broecka, odletí tajně na Floridu se svým milencem, právníkem Cullenem Chandlerem, manželem republikánské senátorky. Letadlo však havaruje a zřítí se do moře. Dutch sice zprávu zaslechne v televizi, ale nevěnuje jí žádnou pozornost. Zneklidní teprve, když si večer přehraje vzkaz od manželky, že musí nečekaně odletět kvůli práci na módním katalogu. Zjistí totiž, že firma, kde jeho žena pracovala, žádný katalog nechystala. Přestože v seznamu pasažérů její jméno uvedeno nebylo, přesvědčí Dutch vyšetřovatele, aby se po jeho ženě podívali. Další den vyjde najevo, že Cullen Chandler sice podle záznamů cestoval s manželkou, ta je však naživu. Režie Sydney Pollack. Hrají Harrison Ford, Kristin Scott Thomas, Charles Dutton, Bonnie Hunt, Dennis Haysbert, Susanna Thompson, Peter Coyote a další. Neděle 18. 7. 2004 ČT 2 - 20.00 hodin I loutky dokáží zahrát Shakespeara Velmistr českého animovaného filmu Jiří Trnka se v přepisu Shakespearovy pohádkové féerie Sen noci svatojanské pokusil shrnout své dosavadní zkušenosti a současně postoupit ještě dál. Prostor stylizoval jinak než v předchozích filmech - aténské prostředí bylo inspirováno ruinamy antických staveb, zejména zbytky sloupů a soch, které tvoří základní ornament. Příběh tvořený několika dějovými plány (vladařský dvůr, dvě dvojice milenců, zmateční ochotníci a kouzelný les) umocňuje i jakési rozlišování mezi "skutečným" a "fantaskním": zatímco ve většině případů se dodržuje klasický loutkový postup, v případě kouzelného lesa navíc přistupuje dvojexpozice postaviček coby plošná, od svého původního rozměru osvobozená entita - i maličký Puk se totiž může takto zvětšit do olbřímích rozměrů. Trnka se soustředil na lyrickou složku vyprávění, hojně si vypomáhá baletními pohyby a pantomimou, je-li možné v případě loutek o něčem takovém uvažovat, nechybějí ani zpívané pasáže a stylově proměnlivá hudba (Kainarův někdy příliš mnohomluvný a příliš vysvětlující komentář byl vlepen dodatečně, v okamžiku, kdy dílo vyjadřující se jen obrazy nebylo shledáno přiměřeně srozumitelným). Jenže tím podkopal dramatickou soudržnost celého díla, zbavil je dynamiky; i když je možné obdivovat některé precizně vyhotovené scény, ať je to pověstný "živý" plášť Titánie nebo technicky obdivuhodná epizoda z ochotnického představení, kdy kamera z výše panoramuje postavičku představující zeď, jež rozděluje milence, aby posléze podnikla celokruhový objezd. Lyrice a snovosti byl obětován i humor: mnohdy je zbytečně křečovitý a chtěný, jen občas zazáří nenadálé nápady, třeba v okamžiku, kdy Titánie laská Klubka s přičarovanou oslí hlavou - a on jí s výmluvným znuděným gestem též pošimrá na podbradku. JAN JAROŠ