Vždycky mě to znovu a znovu zarazí. A zas se to převalilo. Hřmělo to jako ty červnové bouřky. Střety, neúcta, urážky, plivnutí, potupa. Je docela možné, že to mnozí opět přejdou bez povšimnutí. Vždyť přece v poslední době u nás zaznělo a prošlo tolik citelných, hlubokých a zarážejících urážek cti, morálky, rozumu a vkusu, že to četností předčilo dopravní nehody. Jenomže na provinilce silnic se konečně chystá tvrdší zákon a jsou v evidenci hříšníků. Na bezohledné, sprosté, drzé, poťouchlé, povýšenecky nafoukané a mstivé lidi, žádný psaný zákon nemáme. A ty nepsané, jako etika společnosti, vžitá morálka, dávno nefungují. Tolik se ten plevel vzmáhá, že někteří politici jako na běžícím pásu urážejí novináře, někteří novináři zas karikují a hloupě zesměšňují politiky, občané na úřadech napadají úředníky, úředníci jsou předem odměření a neochotní k lidem, pacienti se perou s lékaři a učitelé a učitelky aby pomalu vstupovali do tříd jen v doprovodu strážců, protože rodiče ve snaze zalichotit se dětem, o nich mluví jako o naprostých hlupácích. Já vím, že ne všichni, ale jen mi dejte za pravdu, že takových případů přibývá. A jestli si tohoto plevelu nebudeme všímat, udusí všechno dobré a šlechtěné kolem. Říká se, že svět zhrubnul. Něco na tom je, ale v žádném případě to neznamená, že se tomu musí pověstně vyspělý národ přizpůsobovat.

Stačilo v poslední době sledovat pnutí v politických stranách, vyslechnout televizní debaty, přečíst si pár novinových rozhovorů a článků. Byl to smutný obrázek. Jak se chabá úcta partnerů na parketu veřejného života proměnila v brázdy rozoraného pole! Snad nejhorší je, když vůle prosadit svou osobu, soustředit pozornost na sebe, elegantně se pomstít za všechny své neúspěchy, rýpnout si do jiných, úspěšných, úplně zatemní hledisko, že se tím ublíží třeba na evropské úrovni důvěryhodnosti státu a nebo na vnitropolitické úrovni vnímání politické strany, k níž člověk patří. Jak se poškodí to, čemu by měli všichni přispívat společně. Takovému chování se v životě říká podraz, v manželství nevěra. V politice si tak mnohdy mylně vysvětlujeme demokratické vyslovování názorů. Jde však o to, kdy, jak a kde se ten názor uplatňuje. Ale v konečné fázi? Snad jste si všimli, čím v poslední době vítězí ODS. Ať přijde do televize paní Němcová, pánové Zahradil, Langer, Říman nebo Nečas, všichni budou mluvit jako ze skript, dokonce stejnými formulacemi a stejnými slovy. Mají nachystané výroky, které nikdy neopomenou. O škodlivosti vlády koalice, o nutnosti radikálnějších a rychlejších zásahů a změn. A říkají to opakovaně, i když je někde v podtextu strach - co kdyby bylo třeba převzít tu vládu hned teď. A komunisté? Hlasovat budou vždy ukázněně, v jednotě, je i spolehnutí na to, že k volbám přijdou všichni věrní. ČSSD ztratila půdu pod nohama vnitřními rozpory, které vážně ovlivňovaly signály Miloše Zemana z Vysočiny. Uražená ješitnost vypučela v urážky předsedy vlády, který přiznal, že nepřál Miloši Zemanovi při volbě prezidenta. Styčný důstojník poslanec Hojdar dokonce na čas vystoupil z poslaneckého sociálnědemokratického klubu a prohlásil, že tuto vládu podporovat nebude. Ale vzdát se mandátu? To ani náhodou. Nestraník ministr spravedlnosti Karel Čermák, který snad měl být z těch nejspravedlivějších, usoudil, že tahle pšenka nepokvete, a jako záminka k demisi se mu hodila skutečnost, že vláda nechce soudcům v příštím roce, stejně jako všem ostatním, vyplácet třinácté a čtrnácté platy. Prohlásil, že je to útok na nezávislost soudů, který prohloubí válku mezi exekutivou a soudní mocí. Taková zpráva od ministra spravedlnosti - tak ona je tu i válka, kterou občané ani netuší! To už pan doktor Čermák věděl, že právníci našli díru v zákonech, která prvním z nich přece jen penízky z chudé státní pokladny nasype. A když to vyjde prvním, přibudou ti zbývající. To je ta košile bližší než kabát, nějaké vzdálené starosti ostatních s daleko nižšími platy a nebo jakési volby do Evropského parlamentu!

Žádná z vládních stran v okolních státech Evropy nemohla nad výsledky eurovoleb jásat, vždycky se v nich odrazil účet za záležitosti vnitropolitické, ale my jsme jediným státem, který bude pro tento důvod měnit vládu. Patrně se opomene poděkovat za pilnou a soustředěnou práci Vladimíru Špidlovi, který dokázal s jasnou představou a v klidu řešit situace uvnitř vlády. Chtěli jsme do Evropské unie a za jeho vlády jsme tam vstoupili.

Když navštívil novinář Alexander Kramer prezidenta republiky Václava Klause, řekl k tomu: "Já jsem náš vstup do EU nepřivítal jásáním na Karlově mostě, nýbrž s vážnou tváří na vrcholu Blaníku. Šel jsem tam s tou legendou o blanických rytířích přesně v tom významu, který v naší zemi zná každé malé dítě." A když se novinář ptal, zda prezident pověří sestavením vlády opět člena ČSSD, neopomněl prezident pohanět novinářku Lidových novin Renatu Kalenskou, známou svými promyšlenými rozhovory s politiky, která podle něj chce z tázaných mámit věštby. Při tomhle rozhovoru byl novinář Kramer poučen jen asi čtyřikrát. Při dalším, to když si zajel za Milošem Zemanem na Vysočinu, dostal přímo řadu výtek za naivní novinářské otázky, za neznalost ekonomie, za to, že když jde dělat rozhovor, má se alespoň seznámit se základními fakty a vůbec. To Miloši Čermákovi z Lidových novin bylo uděleno poučení v této formě: "Jako typický český novinář nejste informován, což vám umožňuje, abyste psal komentáře, které považujete za zasvěcené." Novinářské střety se současnými i bývalými politiky jsou stále častější a častější. Zvláštní je, jak z rozhovorů se vždycky chtě nechtě vyklube na povrch povaha zpovídaného. Když dělala novinářka Kalenská rozhovor s Petrou Buzkovou, šlo o slova dvou rovnocenných partnerek, které se chtějí dobrat sdělení pro čtenáře účelného.