Po delším "neobchodnickém váhání" vylisovala firma Pathé 42 desek, jež měly být - původně ještě před koncem roku - uvolněny do prodeje veřejnosti. Pokud šlo o zřízení pražského zastoupení, neměla tato společnost nejspíš moc chuti dát se zastupovat firmou Optiko-Technika, neboť přišla s nesplnitelnými podmínkami odběru minimálně 1000 gramodesek od jednoho titulu s platbou předem. Akademie proto firmě Pathé doporučila další pražskou firmu Gustava A. Svojsíka, která ovšem byla ochotna převzít maximálně deset výlisků každé gramodesky. Než se pak Svojsík dohodl s firmou Pathé na exkluzivním prodeji a objednal v květnu roku 1932 200 desek s nahrávkami hlasu vdovy po náčelníkovi Sokola paní Renaty Tyršové a básníka Viktora Dyka (50 kusů u něj objednala Umělecká beseda a 100 kusů Československá obec sokolská), měl je již v prodeji největší pražský velkoobchod hudebními nástroji, gramofony a gramodeskami Jana Kettnera. U jiných než dvou výše uvedených titulů nedosáhly objednávky ani 50 kusů gramodesek, což byl minimální počet, který firma Pathé souhlasila lisovat (ovšem za zvýšenou cenu za kus). Během osobní návštěvy pařížského ředitelství firmy Pathé se G. Svojsíkovi podařilo vymoci si snížení minimálního počtu výlisků na konečných 5 kusů, ovšem za cenu zvýšenou o autorské poplatky ve výši 7,5%, takže konečnou maloobchodní cenu desek musel zvýšit z původních 35 Kč na 40 Kč.

ČAVU ve snaze zajistit natočeným snímkům odbyt doporučovala své "gramofonické" desky zvláště našim školám, kde přispějí k oživení vyučování češtině, dějepisu, občanské nauce i při učení zpěvu a hudbě a některé nabízené tituly iniciativně doplnila o konkrétní doporučení - například: "Dramatická scéna hodící se pro všecky školy" (Gabriela Preissová: Vzpomínky ze Slovenska za války). "Hodí se při oslavách Masarykových a při občanské nauce" (Proslov profesora Srdínka pronesený při odhalení pomníku prezidentu Masarykovi v Hradci Králové). "Možno použít při výkladu o Jiráskových Psohlavcích" (Chodské polky). "Zajímavé pro osvětlení také dnešních těžkých poměrů našich lidí v našem pohraničí. Hodí se při literatuře i při občanské nauce" (Antal Stašek: O sociálních poměrech našeho Podkrkonoší).

Gustav Svojsík ve svém katalogu zasílaném československým školám tyto desky nabízel za 45 Kč s upozorněním Při větší objednávce sleva. Přihlášky co nejdříve, pokud možno do týdne. Kdyby byly na škole peněžní potíže, může škola platit později, jen když fa Svojsík bude míti přihlášky včas. V důsledku zvýšení ceny jednotlivých gramodesek ale mnoho škol své objednávky odvolalo, takže celou věc musela nakonec zachraňovat Akademie alespoň prosazením snížení splátek na gramofony dodávané k přehrávání těchto desek do jednotlivých škol další pražskou firmou Linguaphone.

Koncem roku 1932 G. Svojsík nahlásil Akademii "mrzutou věc": že totiž některé z institucí za odebrané gramodesky nezaplatily. Matice slovenská a univerzita v Bratislavě, kam byly předány snímky slovenského folklóru, se zase ani po několika urgencích neobtěžovaly potvrdit jejich příjem.

O pomoc při odběru gramodesek požádala Akademie také pět ministerstev a o intervenci u československých ministerstev zahraničí a školství požádala dokonce našeho vyslance v Paříži pana Osuského, kterému při té příležitosti dost nediplomaticky nabídla možnost natočení hlasu jeho i jeho paní choti. Pan vyslanec nechal Akademii zaslat zamítavou odpověď s následujícím celkem logickým vysvětlením: "Desky registrující českou nebo slovenskou řeč se k propagačním účelům v cizině nehodí. Je tudíž těžko, aby je vyslanectví ministerstvu zahraničních věcí k zakoupení doporučovalo. Pokud pak jde o jejich zakoupení pro školy, spadá věc do oboru působnosti ministerstva školství a národní osvěty. Vyslanectví se domnívá, že by bylo dobře, abyste se předem dohodli s příslušnými ústředními úřady v Praze, na základě jejichž rozhodnutí by pak vyslanectví mohlo snad nějak zakročiti u firmy Pathé." Pokud šlo o nabídku k natáčení, pan vyslanec chladně poděkoval a nechal se slyšet, že "čeká na vhodný okamžik, kdy paní Osuská bude hlasově tak disponována, aby mohla dáti svůj hlas registrovati..."

Koncem roku 1932 bylo s konečnou platností rozhodnuto, že Akademie bude pokračovat v zápisech písní, hudby a nářečí Moravy. V této záležitosti byl osloven pražský Radiojournal, využívající tehdy služeb gramofonové firmy Ultraphon, a další česká gramofonová firma Esta. Požadavky Radiojournalu (respektive Ultraphonu) se však ukázaly být neúnosně vysoké - jedna matrice by přišla na 1600 Kč. Akademie tedy nakonec přijala nabídku Esty, která se uvolila pořídit jednu matrici za 1000 Kč a k tomu dodat ještě 10 výlisků od každého natočeného snímku.

K natáčení došlo ve dnech 20.-23. dubna roku 1933, kdy Esta pořídila ve svém holešovickém nahrávacím studiu za přítomnosti dvou pracovníků Akademie většinu z celkem 39 snímků moravského a slezského nářečí (úplně posledních 11 snímků regionálních nářečí bylo dodatečně pořízeno ještě v roce 1934). Přímo v terénu na moravském Horňácku bylo pak znovu využito nahrávací zařízení francouzské firmy Pathé obsluhované francouzskými techniky. Galvanoplastiku a lisování gramodesek však již úspěšně provedla Esta, pro níž navíc znamenala tato zakázka ČAVU velkou pomoc v jejím boji o přežití v tvrdé konkurenci zahraničních gramofonových firem, ovládajících do té doby domácí trh.

Jak současně konstatuje zmíněná zpráva, pro nedostatek finančních prostředků bylo nutné vyloučit nahrávání písní, a to "k velké škodě věci, neboť se starým pokolením mizejí staré písně a jsou nahrazovány odrhovačkami z biografů, mizejí i nářečí a za krátko po kráse našeho československého venkova nebude ani stopy".

Náklady na pořízení těchto posledních celkem padesáti snímků činily celkem 30 000 Kč. V rozpisu nákladů tvořily největší částky výdaje za dopravu účinkujících z venkova do pražského nahrávacího studia a jejich denní diety ve výši původně 35 Kč, později jen 25 Kč. Zkušební výlisky z této řady nahrávek dostali někdy také příslušní účinkující a gramodesky s nahrávkami folklorních snímků byly předány také některým místně příslušným regionálním muzeím a krajským archivům (například Chodskému muzeu v Domažlicích).

(Dokončení příště)

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz