Setkání bručivého, odtažitého staříka se zvídavým děckem se stalo oblíbeným schématem: dospělý hrdina tak dostává šanci, aby se zamyslel sám nad sebou a svými omezeními. Nový francouzský snímek Motýl vychází z obdobného půdorysu, navíc obohacen dalším znakem: citově strádající holčička Elsa (Claire Bouanichová), svou matkou věčně opomíjená, se upne na stárnoucího, osaměle žijícího entomologa Juliena (Michel Serrault) natolik, že s ním odjede téměř proti jeho vůli na lov vzácného motýla kamsi do vzdálených hornatých končin. Záhy je po ní vyhlášeno pátrání a muž je podezírán z únosu.

Zhruba desetiletá Elsa je vypodobněna jako děcko, jemuž se zoufale nedostává mateřské lásky, která je v obecném rozhledu značně omezená (nejenže nezná venkov, ale ani žádné zvíře, dokonce jsou jí cizí úsloví z tohoto okruhu pocházející). Trpělivě čekává u telefonní budky na matčino zavolání a Julien jí občas poskytne ve svém sbírkami motýlů obloženém bytě azyl, nepřipraven však na její zvídavost. Když otevře zapovězenou místnost, z níž uletí čerstvě vylíhlí motýli, Julien ji nekompromisně vykáže na chodbu.

Jejich společné putování podmanivou podhorskou přírodou oba nutí do jisté míry upravit své jednání i nároky. Učí se vzájemně si vycházet vstříc, respektovat jeden druhého. Julien si postupně zvyká, že je okolím označován za dědečka, ochotně jí vypráví o fascinujícím světě hmyzu. Tyto scény patří k nejvíce působivým, i když obsahují stěží uvěřitelné příměsi - třeba Elsino dokonalé ovládání Julienova mobilního telefonu, který pokradmu vyřadí z provozu, aby nemohli být vystopováni podle jeho signálu.

Často postřehneme poplatnost osvědčeným postupům: zejména přenocování v horských usedlostech, postavené i na utajování skutečné identity, v sobě skrývá komickou příměs, závěrečná výměna názorů s Elsinou matkou, která pokorně zpytuje svědomí, je příliš nabádavá. Osvětová klišé jsou rozhozena leckde, nejvýrazněji však vnikají do rozmluv obou protagonistů, leckdy zatížených zjednodušováním. Třeba překvapenému Julienovi, jenž se rozčiloval nad bezohledným počínáním pytláků, Elsa později vyčte, že on při lovu motýlů vlastně provozuje totéž. Avšak i samotná Julienova osobnost je vylíčena rozporně: Michel Serrault dobře postihl jeho zachmuřenost a odměřenost (zdůrazněnou i vousatou tváří), aniž by potlačil soucitné reakce - stačí si připomenout ochotu, s jakou se poprvé Elsy ujímá.

Nepříliš známý scenárista a režisér Philippe Muyl si sice vybral téma jistě nosné, avšak vtiskl zbytečně konvenční podobu nejen syžetu, ale zejména motivačnímu vykroužení jednotlivých zápletek. Připustil, aby do vyprávění pronikly silné melodramatické rysy, jistá vypočítavost, která celému příběhu ubírá na dramatické působivosti. Motýl je dílo, jehož působivost nakonec pohltila orientace na takzvaně divácky vstřícné postupy jak ve splétání příběhu, tak při utváření jednotlivých postav.