Pro mnoho
českých operních diváků se stala mezzosopranistka Ivana Mixová jedinečnou a
nezapomenutelnou Carmen šedesátých let minulého století. Tehdy v Kašlíkově režii
se představila v moderní inscenaci v pražském Národním divadle, která sice u
tradicionalistů vzbuzovala svou nekonvenčností určité rozpaky, přesto všichni tehdy
jednoznačně oceňovali vynikající souhru dokonalého herectví a mistrovského
pěveckého výkonu zejména hlavní představitelky.
Tehdejší Československý
rozhlas pořídil krátce před tímto nastudováním skvělou nahrávku s dirigentem
Aloisem Klímou, která se rázem zařadila do zlatého fondu tohoto významného
českého média. Mixová svým odvážným pojetím v mnohém připomínala první
francouzskou představitelku této efektní Galli - Marié, která 3. března 1875 doslova
zvedla ze židlí pařížské obecenstvo. Přesto skladatel Georges Bizet zemřel o
čtyři měsíce později v Bougivalu na Seině s vědomím, že je zcela neúspěšným
autorem. Bylo mu pouhých 37 letech.
Původně mělo dílo mluvené
dialogy; až od vídeňského uvedení jsme dodnes většinou zvyklí slýchat plně
prokomponovanou operu tak, jak ji upravil Ernest Guiraud. Doboví francouzští kritici
nepřijali Carmen, protože nesplnila jejich očekávání. Jedni si přáli zpěvohru v
auberovském duchu, jiní pod vlivem Wagnera očekávali závažné massenetovské drama.
Jediný německý filozof Friedrich Nietsche pochopil ihned dokonalý tvar tohoto
divadelně vděčného kusu a řadil ho vysoce nad hudební dramata svého bývalého
přítele Richarda Wagnera. Přímo o Carmen píše: "Žádná Senta, která se
rovná Sentimentalita! Ale láska jako osud - cynická, nevinná, hrozná - a právě v
tom ryzí! Láska, která obsahuje válku a smrtelnou nenávist obou pohlaví!"
IVAN RUML