O čem sní ženy, o tom nás poměrně rozsáhle zpravila - a ještě dále zpravuje - známá dokumentaristka a spisovatelka bestselerů (tj. knih, které se drží dlouho na prvních místech v knihkupeckých žebříčcích prodejnosti) Olga Sommerová a sotva lze k tomu co dodat. Ale o čem sní muži? Tato otázka zůstávala dlouho nezodpovězena.

Dřív, než na ni odpovím, musím rozhodnout, jestli je správný předpoklad, o který se opírají všechny feministky při svých diskusích, to jest, že tento svět je světem mužů. Že muži určují, co máme dělat a co si máme myslet. Je to tak? Skoro bych řekl že ano, ale vzápětí poslouchám televizní informace o životě doma i v zahraničí od Jolany Voldánové, komentované Danielou Drtinovou, Veronikou Sedláčkovou a Barborou Šámalovou. Názory politiků v parlamentu mi zprostředkuje Nora Nováková. No a co? říkám si. To je jen náhoda, že jsou to samé ženy. Existuje mnohem víc věcí, o které se zajímám. Kultura, film, divadlo, společnost. A o tom mi nejvíc poví kdo? Mirka Spáčilová, Renata Kalenská, Jana Machalická, Tereza Nosálková, Darina Křivánková. Jsou to - s prominutím - jenom novinářky, týká se to jenom médií a ne například literatury. Pokud ovšem Shakespeare nebyl žena, talentovaná básnířka Mary Sidneyová. A pokud bychom pominuli fakt, že většinu literární produkce dnes tvoří ženy-autorky a jejich díla nejvíc čtou ženy-čtenářky.

Čí je tento svět? Komu patří? Mužům, nebo ženám? Myslím, že někomu - a něčemu - úplně jinému. Protože nejvíc fandím mladým lidem, vím, že tento svět je především světem hip-hopu, což je nejen hudba, ale i životní styl, který se vytvářel nejprve ve velkoměstech USA a pak se rozšířil po celé planetě. Je to svět škrábání po zdi, graffiti. Kdo by o tom pochyboval, ať se rozhlédne kolem sebe v kterémkoliv městě. Je to nejrozšířenější umění. Do této kultury patří také hudební styl DJ-ing, hraní dvou desek najednou, či samplování, vykrádání a skládání různých hudebních motivů nebo scratchování, pouštění vinylové desky proti směru. Mladým lidem, kteří toto milují, patří svět.

Fandím samozřejmě zamilovaným lidem a tím pádem i televizním seriálům, a proto si myslím, že tento svět patří především jim a celé popkultuře, která by si zasloužila plnou rehabilitaci. Už jste četli knihu Watching Dallas? Je o tom, že byste se měli přestat stydět za to, že se vám líbí seriál Dallas a další podobné věci.

Protože fandím přistěhovalcům, vím také, že tento svět patří hlavně jim. Oni musí zachránit ne naši kulturu, ta už se zachránit nedá, ale přímo naši existenci. Německo je potřebuje, jinak to neutáhne, celá Evropa, i my je potřebujeme, jinak se neuživíme a vymřeme. (Někdo možná namítne: Kde jsou všechny moderní technologie, moderní výroba a produktivita, když stále požadujeme nové a nové lidi? Na to odpovídám: Nevím.)

Myslím, že svět patří Číňanům, protože je jich nejvíc. Chtějí samozřejmě svět ovládnout, a proto se učí anglicky. Nechávají si kvůli tomu - někteří - podříznout blánu pod jazykem, aby byla jejich výslovnost dokonalejší. V šanghajském Lidovém parku se hloučky Číňanů učí anglicky společně a vzájemně si kontrolují výslovnost. Blána pod jazykem se jmenuje frenulum.

Komu ještě patří svět a život na něm? Protože vím, že aktivní dynamický život znamená změnu, domnívám se, že tento svět patří v prvé řadě všem, kdo o takovou změnu permanentně usilují: všem rebelům a ničitelům pořádku. Jak říká Thomas Bernhard: Každou společnost je třeba vyvrátit ze základů, a to ať je jakákoliv. Už Leonard Bernstein, když kdysi hledal, jak by se zviditelnil, tím, že zkomponoval West Side Story, učinil počátek legitimizace gangsterismu. Idea pouličních gangů, opírající se o hvězdy Hollywoodu, se rozšířila masově po celém světě. Její nápodobou jsou rebelové všeho druhu, špatní a líní lidé, kteří se zmocnili zbraní a kterým často říkáme nadneseně vzbouřenci a dodáváme jim tím důležitosti a vážnosti. Kdybychom je nenazývali bojovníky za osvobození toho či onoho, zbavili bychom je smyšlené politické motivace. Sebereme-li jim falešné politické nálepky, zbude jenom válka s kriminálníky. Je jich ovšem tolik, že jim už bez nadsázky patří svět.

Jestli uvažuji správně, určující postavou tohoto světa je tedy pravděpodobně mladý rebel, přistěhovalec, holdující něčemu takovému, jako je hip-hop a graffiti, usilující o změnu poměrů, o narušení rovnováhy civilizační a kulturní všemi prostředky. A na pozadí této dějinné skutečnosti, kterou někteří lidé nazývají katastrofou, řešíme my - já, Olga Sommerová a ostatní - náš roztomilý, téměř rodinný spor o tom, co je pro nás důležité, a zahalujeme ho otázkou O čem sní ženy (respektive muži). Proč ne. Když už padaly hradby Říma, senát také stále ještě rokoval.

Já vím, o čem sní muži. O ženách. Sní například o tom, aby je už ženy neposílaly do válek. Už trojská válka byla - jak známo - pro ženu. Přitom se stále neví - a vykladači Homéra se přou -, zda Helena byla unesena nebo utekla s Paridem dobrovolně.

Muži sní o tom, že by se rádi se ženami nějak dohodli. Sní o harmonii a o tom, že by muži a ženy měli táhnout za jeden provaz. I filozof Milan Machovec, když formuloval úkol nové doby, nové paradigma, přimlouval se za to, aby v budoucnu ženský prvek ve větší míře prostupoval všemi okrsky života. Smyslem života -třeba zas podle Karla Kosíka - je poeticky být. Jak jinak poeticky být, než v těsném spojení se ženami. A to i přesto, že mají jinak fungující mozkové hemisféry.

Muži a ženy jsou absolutně odlišní, a přesto si rádi vyměňují role. Každý zvon se musí jednou za sto padesát let otočit, aby srdce tlouklo zase na jiná místa. Dělají to, i když je to nebezpečné. V některých zemích ještě nedávno platily zákony, podle nichž bylo trestné, aby se člověk vydával za jiné pohlaví. Vyměňují si role a budou to dělat tak dlouho, až se jednou - při neustávajícím prudkém rozvoji vědy - možná stane, že mezi muži a ženami, mezi jejich postavením ve společnosti, uplatněním a fyzickým vzhledem už nakonec nebude vůbec žádný rozdíl. Muži tak přijdou o to, o čem nejvíc sní, co je k ženám nejvíc táhne, a co nejvíc od žen potřebují. Co to je? Boj!

A ženy? Ženy o to nepřijdou? Ženy taky!