Piran, malebné městečko postavené na úzkém mysu vybíhajícím do Jaderského moře, bývá označováno jako slovinské Benátky. Nenajdete tu sice žádný kanál, většina města ale nese stopy zanechané italskými architekty působícími právě v Benátkách. Svou nesmazatelnou stopu tu zanechali i jiní umělci, zejména hudebníci. A mezi nimi je nejvíc uctíván Giuseppe Tartini. - "Bon giorno, Maestro Tartini!" Takto ho v první polovině 17. století zdravili jeho sousedé. Italština tu zní dodnes. Hlavní klientelu totiž tvoří obyvatelé Apeninského poloostrova a italsky mluví i většina místních. Tartiniho, který v Římě studoval i s českým barokním skladatelem Bohuslavem Černohorským, proslavily houslové koncerty a především famózní sonáta Ďáblovo trylkování, dnes známá v moderním pojetí houslistky Vanessy Mae.

Hudba Tartiniho ale nemá s podsvětím nic společného. Naopak. Je božská! I proto mu vděční obyvatelé Piranu na ústředním náměstí postavili sochu. Náměstí je tu jediným větším prostorem. Ve všech ostatních částech města se totiž proplétáte úzkými uličkami. Piran získal název od řeckého slova "pyr", což znamená "oheň". V minulosti tu totiž byly zapalovány signální ohně, které naváděly lodě do nedalekého přístavu Koper.

Piran je postavený na úpatí hornatého cípu vybíhajícího do Jaderského moře. Domky tu jsou přilepené jeden na druhý, jen několik z nich má malé dvorky. Modré, červené, žluté, bílé. A většina z nich má okna s lomenými oblouky a kružbou. Všude pavlače, nad vámi se suší prádlo. A téměř vždy narazíte na nějaké hradby. Však také vznikaly už od sedmého století a ty poslední byly postaveny ve století šestnáctém na obranu před Turky. I proto je Piran jediným městem ve Slovinsku, které je členem Přátelského kruhu opevněných měst Evropy, stejně jako třeba česká Jaroměř s pevností Josefov.

Proplétal jsem se všemi těmi zákoutími a často jsem měl pocit, že z toho labyrintu už nevylezu. Všechny cesty ale nakonec ústí na návrší nad městem u katedrály sv. Jiří s věží, která je kopií benátské campanelly sv. Marka. Kostelů je v Piranu, v němž žije jen 14 tisíc obyvatel, celkem deset.

Ovšem v Piranu lze obdivovat i jiné výtvory lidského umu. Nedaleko města se totiž nacházejí odsolovací pole. Kanály a kanálky s mořskou vodou v Sečovlje lemují desítky uměle postavených nádrží, z nichž se po odpaření vody získává sůl. "Solná pole jsou stará sedm set let. Původně byla velká 800 hektarů, dnes už jen 600. Na opuštěných hrázích dnes žijí chráněné druhy ptáků," vypráví mi Dora, průvodkyně a prodavačka v jedné osobě. Sůl se prý stále těží ručně, dělníkům pomáhají jen vozíky na kolejích, které jsou položené mezi nádržemi. Procházíme po úzkých hliněných chodníčcích a téměř si ani nevšimneme, že začalo zapadat slunce. Když jsem o několik minut později naposledy zhlédl na Piran, sluneční koule se už dotýkala mořské hladiny, která vypadala, jako když hoří. Město Piran - Oheň - by si tak v tu chvíli ani jiné jméno nezasloužilo.