Kromě historie vzniku poměrně nákladně pořízeného torza fonografického archivu při České akademii věd a umění (podrobně jsme ji popsali ve třech předcházejících dílech tohoto seriálu) bychom se měli zmínit alespoň letmo o některých skutečnostech týkajících se obsahu a využití tohoto souboru zvukových dokumentů. V důsledku velice "akademického" přístupu členů fonografické komise této instituce a vinou jejich malicherných rozmíšek, leč i kvůli neschopnosti ČAVU zajistit svému počinu odpovídající publicitu či natočené snímky nějak smysluplně komerčně využít, se s nimi mohl seznámit jen velice omezený okruh badatelů. Úsměvné je i listování knihou příjmů fonografické komise ČAVU: 100 Kč od továrníka pana Vlčka z amerického Clevelandu za jednu gramodesku se záznamem jeho hlasu, jinde zas dar továrníka Tomáše Bati v ohromující výši typicky "baťovské" částky 999 Kč...

Zarážející je také zastaralá a nesmyslná terminologie, používaná slovutnými akademiky v souvislosti s jejich zvukovým archivem. Ještě v roce 1933, kdy rozdíl mezi fonografem - v Evropě tehdy navíc již dvě desítky let nevyráběným - a gramofonem (respektive fonoválečkem a gramodeskou) znalo každé malé dítě a kdy v masovém měřítku vydávané propagační materiály a katalogy desítek gramofonových firem nabízely nové gramodesky dodnes používanými výrazy, nacházíme v zápisech z jednání fonografické komise ČAVU i v průvodní korespondenci matoucí termíny - neexistující a v běžné mluvě nepoužívané. Lze si pak snadno představit rozpaky institucí či jednotlivců oslovených nabídkou "fonografických desek" pořízených "fonografováním" či "gramofonickým zapisováním".

Z nahrávek hudby umělé bylo například pořízeno několik snímků Českého kvarteta ("zápis dobrý, ale ne dost působivý", znělo hodnocení profesora Zubatého) Tento komorní soubor byl v roce 1929 již za zenitem své výkonnosti a krátce nato se rozpadl. V komerčním prodeji bylo navíc ve stejném roce dvanáct gramodesek s nahrávkami hudby B. Smetany, A. Dvořáka, Suka aj., které tento soubor o pouhé dva roky dříve natočil pro německou exportní společnost Polydor (na českém trhu se prodávaly až do roku 1945).

Stejně nepochopitelný počin představovalo rozhodnutí natočit několik snímků Jana Kubelíka - i on měl svá nejlepší léta za sebou, ve dvacátých letech mimoto bylo na českém trhu v běžném prodeji hned několik desítek snímků v podání tohoto houslového virtuóza, a to na gramodeskách značek HMV a Fonotipia. Zde jen doplňme, že když si mistr Kubelík "akademické" gramodesky se záznamem své hry poslechl, vyslovil s jejich zvukem nespokojenost a dokonce se nabídl, že nebude-li to Akademii vadit, nahrál by totéž znovu, až bude v Paříži. U jedné z natočených matric dokonce nacházíme poznámku "podle výslovného slibu Kubelíkovi nesmí být ražena".

Naprosto zbytečně byly natáčeny snímky orchestru Radiojournalu pod řízením Otakara Jeremiáše - četné nahrávky tohoto tělesa totiž ve stejné době vycházely na gramodeskách péčí gramofonové firmy Odeon. Šest snímků vojenské hudby pod řízením majora Oberthora si po jejich vylisování nezakoupilo ani ministerstvo obrany (pro školy byly doporučovány poznámkou "Možno užít při pochodových cvičeních v tělocvičně").

Nulové využití nabízely též matrice se snímky Pěveckého sdružení moravských učitelů. Jejich deska nesměla být ražena, protože "podle závazné smlouvy bylo Sdružení v době zápisu smluvně vázáno jinde". Jistě - četné gramodesky tohoto pěveckého souboru, natáčené v Brně od konce dvacátých let německou gramofonovou firmou DGG na exportní etiketu Polydor, byly v ČSR v komerčním prodeji od konce dvacátých let až do prvních let po skončení druhé světové války.

Odhlédneme-li od nahrávek, jež tvořily cenné zápisy jednotlivých nářečí "národa československého", pořízené na doporučení a pod dohledem kompetentních odborníků, pak volba významných osobností, jejichž hlasy jsou zaznamenány na téměř dvou stovkách snímků, prozrazuje značně subjektivní výběr. "Zápisy řečí vynikajících řečníků politických i nepolitických bez rozdílu stran" byly zařazené do série nahrávek hlasů "osobností ze života politického, literárního, vědeckého atd." a ve společnosti prezidenta T. G. Masaryka, ministra zahraničí E. Beneše a dalších významných osobností se ocitli například pan vrchní ředitel cukrovarů inženýr Fr. Štěrba (pohovořil o vývoji našeho cukrovarnictví), opat M. Zavoral nebo generál Faucher. Obohacení zvukového archivu o záznam hlasů některých takových dobových celebrit nejspíš ovlivnily důvody navýsost konjunturální.

Jak jsme se již zmínili, pořízené snímky nenašly prakticky žádné badatelské ani jiné využití. Několik gramodesek z této řady si v roce 1933 zapůjčil Karel Plicka pro svůj film Zem spieva a výpůjční kniha zaznamenává ještě několik málo případů využití několika nahrávek například Radiojournalem.

Nahrávky některých významných herců předních českých divadel byly v letech tzv. protektorátu využity zařazením do série gramodesek vydávaných gramofonovou firmou Ultraphon v řadě nazvané "Divadelní profily". V poválečné reedici pak tyto snímky vyšly znovu na značce Supraphon. Dalšího publikování se některé tyto nahrávky dočkaly - tentokrát ovšem anonymně - až v roce 1960, kdy "kulturně osvětový odbor umělecké oblasti Gramofonových závodů n. p. Praha" vydal pro tehdejší Gramofonový klub pod názvem Český Slavín sérii pěti vinylových gramodesek o průměru 25 cm, na něž editor z významných osobností natočených koncem dvacátých let techniky francouzské firmy Pathé, zařadil např. záznamy hlasů A. Muchy, Fr. Křižíka, M. Hübnerové a několika dalších osobností. Tato edice (doplněná o nahrávky hlasů dalších umělců především levicového zaměření) měla zbytečně skromný podtitul "Dokumentární záznamy hlasů vynikajících osobností české kultury z archívu Československého rozhlasu". Skutečný původ větší části snímků na soubor zařazených byl tedy zamlčen.

Matrice všech celkem 506 nahrávek z let 1928 a 1933-4 i s jejich výlisky na šelakových gramodeskách, jež měly tvořit základ onoho uvažovaného a bohužel nikdy nerealizovaného "velkého, všestranného a obecně užitečného archivu gramofonického a fonografického", přechovával archiv České akademie věd a umění, z něhož je v padesátých letech převzal archiv Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. V polovině devadesátých let minulého století byl celý soubor i s průvodní dokumentací převezen do archivu ČAV v Praze - Bohnicích. Tam jej po dlouhých letech rozhýbala až povodeň v roce 2002.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz