Snímek se vyznačuje výtečným hereckým ztvárněním - obě herečky, Thora Birchová i Scarlet Johanssonová, obdivuhodně splynuly s místy rozjívenými, místy soucitnými dívkami. Dobře postihly jejich hledačství provázené omyly, snahu odlišit se od svých vrstevnic, pubertální výstřelky, napodobování světa dospělých. Zejména Johanssonová, jejíž hrdinka (poté, co začala pracovat jako servírka v bistru) zjevně tíhne ke konzumnímu způsobu života, později několikrát prokázala velké nadání, nejnověji v historickém snímku Dívka s perlou, kde si naopak zahrála ostýchavou, zrak klopící služku, která stojí modelem slavnému malíři. Postaršího, jakoby vnitřně rozvráceného muže, jehož jediným koníčkem je sbírání starých desek s jazzovými nahrávkami, si zahrál Steve Buscemi.

Přízračnému světu zazlívám jedině, že se ještě zřetelněji nepřiklonil k dokumentarizující poetice nezávislých filmů. Režisér mlsně pokukuje po mondénní vypravěčské linii, zjevně počítající s povrchně "rozjuchaným" zevnějškem filmů o bezstarostných mladých lidech z rodu Prci prci prcičky. V takovém rámci pak zanikají i vážnější postřehy, třeba upozornění, kam se může zvrhnout všude vyžadovaná "politická korektnost" - když klasickým dílům jsou třeba podsouvány absurdní podtexty, nemluvě o dalších tématech, např. sebeuplatnění, která jsou zploštěny na úroveň pouhé zábavné glosy. Přízračný svět ambiciozně vykročil, avšak uvízl v půli cesty, když se chce zavděčit každému.

Úterý 27. 7. 2004 ČT 1 - 22.05 hodin

Filmy o filmech - nedílná součást vysílání České televize

Na české i zahraniční filmy do kin zvou z televizní obrazovky pravidelně takzvané filmy o filmech. Přibližují zákulisí natáčení, přinášejí rozhovory s tvůrci, některé nastiňují i děj. Pro filmy a kina je to dobrá reklama s tím, že často dává příležitost mladým filmařům k televizní prezentaci. V tomto týdnu se tak můžeme podívat pod povrch vzniku hned tří českých filmů tří debutujících režisérů.

Mazaný Filip měl v kinech premiéru už v prosinci minulého roku. Režisér Václav Marhoul převedl na plátno svoji hru, kterou s úspěchem uvádělo Divadlo Sklep. Celý film byl natáčen v ateliérech, kde byly příhodnější podmínky pro vytvoření atmosféry Ameriky 30. let. Ve filmu bylo použito i množství trikových záběrů. Právě těm je věnován speciální film o filmu Mazaný Filip.

Další dva snímky, se kterými se budeme moci seznámit, přišly do distribuce před několika měsíci. Prvním z nich je Choking Hazard režiséra Marka Dobeše, druhým Správce statku, kterým se poprvé coby režisér představil kameraman Martin Duba. Choking Hazard, podle svých tvůrců zombie komedie o hledání smyslu života, si před pár dny odbyl premiéru na Tribeca Film Festivalu v Americe. "Měli jsme tam obrovský úspěch, obecenstvo i kritika snímek vzaly," rozplývá se Marek Dobeš a dodává: "Dokonce si můžeme vybírat mezi dvěma distribučními společnostmi, které chtějí náš snímek šířit po USA. Choking Hazard tedy potvrzuje pravidlo, že nikdo není doma prorokem - film má větší úspěch v USA než v Česku. "Když si vezmeme recenze, je to tak. U nás bylo pětasedmdesát procent kritik neutrálních nebo negativních, ve Spojených státech vyšlo asi šest nebo sedm recenzí, vesměs všechny pochvalné. A kdo z českých tvůrců může říct, že čtrnáct dní po premiéře má jeho film pochvalnou kritiku v časopisu Variety?," říká k tomu Marek Dobeš.

Správce statku je letní příběh z upadajícího venkovského statku. Hospodářství neprosperuje a k tomu všemu má namále i manželství jeho majitelů. Jenže, kde se vzal - tu se vzal, na statku se objeví tajemný mladíček, který všechno zachrání. "Chtěl jsem natočit pozitivní film," vysvětluje Martin Duba. Podle něj české filmy v posledních letech ironizují, zesměšňují, při řešení životních problémů nemají lehkost. Právě o lehkost a přívětivý pohled na věc režisér usiloval. Při natáčení svého nízkorozpočtového snímku se musel potýkat s mnoha problémy. "Když se člověk rozhodne jít cestou čistoty a skromnosti, všechno se dá vyřešit," dodává. Správce statku je film hodně osobní - natáčel se na statku Dubovy ženy a hraje v něm celá jeho rodina. Martin Duba stál i za kamerou a také složil hudbu. A z práce si odnáší i jiný pohled na práci filmových režisérů. "Pochopil jsem, co všechno musí režisér vyřešit a kolik trápení musí zvládnout. Zpětně si tak některých režisérů začínám o to více vážit," dodává.

James Stewart zde sehrál stárnoucího advokáta Bieglera, který se ujímá obhajoby důstojníka, jenž zabil člověka, jenž měl zbít a navíc znásilnit jeho ženu. Jenže jednoznačnost rozhodně není tomuto případu vlastní - ale na rozdíl od Dvanácti rozhněvaných mužů se nezabývá svědomím těch, kteří rozhodují, soustředí se na snášení argumentů a jejich vyvracení během soudního přelíčení. Obžalovaný (Ben Gazzara) totiž nevzbuzuje nějakou zvláštní důvěru, je to samolibý, násilnický chlap, jeho žena (Lee Remicková) je problematizována ještě výrazněji: chová se koketně, obléká vyzývavě, ráda upoutává pozornost mužů - a bojí se svého žárliveckého manžela. I naprosto kladná advokátova postava (James Stewart) je načrtnuta jednostrunně, dovíme se o ní jen málo, navíc ji zastihujeme převážně při práci, při shánění svědků i zjišťování případného precedentu, který by mohl rozhodnout proces.

Během přelíčení na sebe narážejí protichůdná tvrzení: podle žalobce (George C. Scott mu vtiskl arogantní nadutost) vrah jednal s rozvahou, zatímco obhájce tvrdí pravý opak, snaží se dokázat, že vraždu spáchal v afektu, v náhlém pominutí mysli. Obžaloba posléze zpochybňuje i samotné znásilnění. Na svou dobu jsou s dráždivou otevřeností probírány intimní detaily, třeba záhada kalhotek, které jaksi zmizely, nebo pátrání po spermatu, který měl někde na těle oběti ulpět.

Režisér se přimkl k dobové praxi ateliérem čpících vyprávěnek, která proto dnes mohou působit poněkud rušivě, důraz dosti únavně klade na verbální stránku, byť prošpikovanou vtipnými průpovídkami a opírající se svižně napsané dialogy, příběh samotný se odvíjí ve statických záběrech. Více než dvě a půl hodiny dlouhý film (i to podporuje pocit zbytečné zdlouhavosti) tak nezastře vypravěčskou topornost, umocněnou i mechanicky se obměňujícími stereotypy soudního procesu. Přestože si režisér na závěr nachystal řádné překvapení (trochu na téma "čiň čertu dobře, peklem se ti odmění"), přece jen relativizace spravedlnosti a práva není důsledná. Film jako by přejímal obhájcův pohled za obecně platný a původně jeden z možných výkladů tak objektivizoval, málo vytěžil z případných mravních dilemat a rozporných lidských povah, u nichž se ne vždy daří zakrýt mondénnost. Pozornost si ovšem zaslouží jazzová hudba, kterou složil Duke Ellington.

JAN JAROŠ

Setkáme se s mužem, který se svěřuje s podivným snem, uvidíme dívku pátrající po své identitě, obskurního vraha, policisty i režiséra marně odmítajícího vnucovanou herečku. Navíc je publiku poskytnuta výrazná atrakce v podobě nebývale otevřených lesbických scén. Stěží vytušíme souvislosti mezi jednotlivými postavami, jejichž osudy mají zhusta společné jen to, že se odehrávají v téže exklusivní "hollywoodské" čtvrti a občas se mohou zcela náhodně protnout.

Vynořují se rozdílné osobnosti navzájem si podobné (to je případ dvojice kamarádek, náhle se změnivších v někoho úplně jiného - ztvárňují je tytéž herečky), místa prosycená zvláštní bizarností (varieté Silencio, kde účinkující jen otevírají ústa na zpěv z playbacku). Provázanost jednotlivých motivů je velice volná, vnímáme jen nezávislé, osamostatňující se výjevy. Lynch opět vypráví v přitažlivých zkratkách, kdy lépe odečítáme konkrétní jednotlivosti nežli zastřešující kontext.

Zatímco dění kolem dívek nejvíce odpovídá ladění mysteriozního thrilleru (včetně nahlížení do malé skříňky, která jako by nachystala spojnici mezi různými realitami), do dalších situací pronikají prvky směšnosti. Týká se to jak zpočátku vzpurného režiséra, jenž se odmítá podřídit diktátu producentů, až vystrašen ponurými domluvami nakonec přijme vnucovanou herečku, týká se to vraha, jenž po odstranění první oběti má značné problémy se zneškodněním náhodné svědkyně ze sousední místnosti - zápolení s korpuletní paní nemá daleko k němé grotesce.

Mulholland Drive obsahuje vše, co "pravý" Lynch má obsahovat. Ale přesto jeho magická přitažlivost vyprchává, namísto abychom byli fascinováni, přihlížíme nudným kejklům se stavbou příběhu a jeho znejasňovanými významy. Jestliže první Lynchovy filmy prozrazovaly osobitost dosud nespatřenou, nyní vnímáme jen mechanické opakování kdysi osvědčených postupů, navíc znevýhodněných torzovitostí použitelných materiálů. Lynch samozřejmě film natočil s profesní jistotou (ostatně získal cenu za režii na festivalu v Cannes), ale jeho skutek připomíná ohřívání dávno uvařené kaše, která se navíc místy připaluje, vydávajíc nelibé pachy.

Pátek 30. 7. 2004 NOVA - 22.30 hodin

Režie Michael Steinke. Hrají Anja Kruse, Helmut Zierl, Sky Dumont, Saskia Valencia, Karl Knaup, Ulli Lothmanns, Mariella Ahrens a další.

Sobota 31. 7. 2004 ČT 1 - 21.05 hodin

Neděle 1. 8. 2004 NOVA - 13.40 hodin