číslo 31
vychází 19. 7. 2004

Titulní rozhovor

Děláte dojem zdrženlivého, korektního člověka, který se neprosazuje a umí říct "nevím", "nejsem si jist". Myslíte, že to jsou vhodné vlastnosti pro politika?
Vaše otázka je nepřesná, záleží totiž na tom, co myslíme slovem politika - to za prvé. A za druhé na tom, co si lze představit pod pojmy zdrženlivý nebo nejistý.

Myslím to tak, že nejste exhibicionista a nesejde vám moc na vnější image.
Uvědomuji si, jak nám ten vnější svět, hlavně svět médií, přerůstá přes hlavu. My víc žijeme uměle než skutečně. I já už toho daleko víc nakecal než zažil a udělal. Myslím, že to platí taky pro politiku, proto prosazuji takové prosté pojetí politiky: člověk má být takový, jaký je. A pokud jeho způsob života připadá i druhým jako jedna z přijatelných variant, která má své uplatnění, pak se uplatní i v politice. Stejně jako má ve společnosti každý své místo - malé dítě, zralý člověk, krásná ženská i penzista - má v ní mít své zastoupení i každá dobrá varianta života. Já jsem, jaký jsem, a rozhodně se nechci změnit v rafana, který ze zdrženlivého postoje půjde na tribuny a bude slibovat nesmysly.

Máte nějaký důvod, neřku-li program, s nímž kandidujete?
Svou motivaci jsem už řekl: Když se dělá bramborová polévka, nemají v ní chybět brambory, ale ani zelí a houby. A v životě by možná neměl chybět určitý hlas, který zastávám zrovna já. Mám pocit, že tu chybí určitá ingredience - člověk, který vidí svět jinak. To vůbec neříkám z nějaké pýchy, já jen hledám to, co jsem hledal vždycky - pokud možno plný život.

Nebojíte se, že vás tvrdá politická praxe zdeformuje nebo aspoň ovlivní?
Žiju už dost dlouho a byly na mě uplatňovány různé vlivy a tlaky. Samozřejmě, člověk se mění, je to s ním podobné jako se stromem. Někde zakoření, jenže fouká vítr a může se stát, že se nakloní a roste podle toho, kam ho síla větru tlačí. Ale přece jen si myslím, že na těch pár let života, které mi zbývají, už nemám žádný důvod se zásadně změnit, alespoň bych nechtěl. Pokud by působení v politice mělo mít vliv na mou stabilitu, tak ji opustím.

Po celou dobu profesionální dráhy máte dvě souběžné kariéry, hereckou i režisérskou. Jak jste se mezi těmi profesemi rozhodoval?
Byl jsem kluk z malého města, který se najednou ocitl v Praze. Hlava mi přecházela z těch lákavých předmětů na škole: tanec, jízda na koni, šerm, všechny jsem si zapsal. Tak jsem nakonec na škole studoval oba obory. Režie, to byla tenkrát pro mě taková moc abstraktní disciplína. Navíc moje profesorka na DAMU Vlasta Fabianová mi říkávala: Režiséři, prosím tě, to jsou starý protivný dědkové. Až budeš starej, režíruj, teď, když ti to sluší, hraj! Vlastně mě k herectví nasměrovala. A taky jsme měli v ročníku málo kluků, proto jsem hodně hrál. Od počátku mě to bavilo.

Starý pán? Ale lidský věk se prodlužuje, což platí i pro aktivní období.
Nerozumějte mi špatně, já osobně vůbec nefňukám. Vždyť už to, že pořád chodím a můžu s vámi mluvit, je zázrak. Věk neberu jako nějaké prokletí. Dokonce si myslím - a to je jedno z mých závěrečných životních témat - že stáří je plnohodnotný úsek života a nevidím na něm nic špatného.

Ale přece ve vašich slovech na toto téma zní trpkost.
Ano, protože mě štve sociální politika tohoto státu: Neustále se tu vyčítá starým, že jsou staří, že ještě vůbec jsou. To já pokládám za křivdu. Projevuje se tím i pošramocený vztah k životu, vždyť ti lidé se snaží, aby se dožili vysokého věku, celý život směřují ke stáří. A když zestárnou, jsou v opovržení. Co je to za logiku? Pokud u nás existuje skutečná diskriminace, pak je to diskriminace stáří.

Poučilo vás to?
Moc ne, ale snad jsem ani nechtěl. Protože mimo to, že každý - i já - chce svou prací dojít k výsledku, pro mě výsledek není tím hlavním. Hlavní je průběžný zážitek, atmosféra při práci. A kdyby mi ten zážitek mělo zkazit, že začnu vystupovat jako suverén, tak to radši nebudu dělat.

Je pro vás příznačné, že se držíte svých jistot, které jste objevil nebo si vytvořil. Vracíte se k nim, jste jim věrný. K autorům - třeba několikrát jste dělal Shakespearovu Bouři -, ke spolupracovníkům a přátelům, například k Evaldu Schormovi.
Všichni totiž máme jenom jeden život, není možné ho rozdělit na část tvůrčí a část, kdy si dám v práci pauzu nebo dovolenou. Taky se nedá začít na několikrát, udělat za špatnými léty černou čáru a nastartovat život znovu. To je jedna z mála věcí, které jsem vždycky věděl. Kdysi jsem si okouzleně odnesl ze Shakespeara větu "líbit se jedné znamená líbit se všem." To je můj celoživotní program. Jestli se mi to aspoň částečně daří, nevím. Tak vidím i smysl svého případného působení ve veřejném životě. Celý život jsem byl vlastně politický člověk. Protože v dobách, které jsme společně zažili, to bylo tak, že když se někomu podařilo na jevišti říct poctivé slovo, už to byl politický čin. Já se pořád snažím žít harmonicky, což je v mém pojetí tehdy, když člověk žije průhledně, nelže a říká, co si myslí.

Hraní v seriálech se snad hercům nezazlívá, proč taky, horší je to s vystupováním v reklamách. To odsuzování mi někdy přijde až závistivé - pokud nedělají něco obsahově nevkusného či pokořujícího, nemyslíte?
No, ale problém to je! V době naší mladosti znamenalo divadlo či veřejné vystupování herců něco do jisté míry zavazujícího. Brali nás jako zástupce veřejného mínění. Když někdo hrál jeden večer Hamleta nebo Čechova a přednášel publiku závažné myšlenky, a druhý den propagoval v televizi kostní moučku, nešlo to tak docela k sobě. Já to nikdy neměl rád. Teď je doba, kdy se spíš dá na tu kostní moučku než na Čechova, ale já z herců v reklamách nadšen nejsem. To víte, trvá dlouho, než si získáte slušnou pověst, a pak ji za pět minut můžete ztratit. V našem povolání to holt tak je, a za ty peníze by mi to nestálo.

Nedávno jste režíroval v Brně operu Perníková chaloupka, a zdaleka to nebyl váš první vstup na operní scénu. Jak jste se k opeře dostal?
Zřejmě to souvisí s celosvětovým trendem, stalo se velkou módou zvát na operu činoherní režiséry. Možná, že tento žánr sám cítí touhu se občerstvit a dostat do čistě hudebního zážitku i zážitek dramatický. Nějak jsem do této vlny vpadl i já. Ještě v době mého ostravského působení mi tamní šéf opery Jiří Pinkas nabídl režii Čarostřelce. Znal moje činoherní představení a líbila se mu. Ta nabídka byla pro mě nová a jako každá nová věc mě provokovala. A potom, krásná operní hudba mě velice posiluje a vlastně za mě udělá devadesát procent práce. Přinese emoce, pomůže mi rychle pochopit dílo. Báječná muzika, taková, jakou má třeba Janáček, řekne skoro všechno. Zatímco při činoherní režii je psaný text jen soubor znaků, a všechno, co je za slovy, se musí trpělivě vydolovat. A kromě toho - setkání s vrcholně profesionálními lidmi v opeře, kteří umějí zpívat a hrát, je pro mě vždycky velmi osvěžující. V činohře se totiž často stává, že herec neumí nic a ještě je na to hrdý.

Měl jste z domova nějaké hudební zázemí?
Měl a neměl: můj táta byl už v dětství klavírní virtuóz - takové zázračné dítě, které od mala objíždí svět a hraje. Ale umřel, když mi byly dva roky a nemohl ve mně nechat žádnou stopu. A ve školních letech jsem místo na klavír chodil na fotbal, čehož dodnes lituju. Ale možná ve mně přece jen něco uvízlo, vždycky jsem měl muziku hodně rád.

Z které své operní režie jste měl zvlášť radost?
Nejvíc jsem byl okouzlen Janáčkovou operou Z mrtvého domu, podle mě je to geniální dílo. Ale třeba Perníková chaloupka, o které jsem do té doby mluvil vždycky s úsměvem jako o dílku pro děti, mi taky udělala velikou radost, objevil jsem, jak je zvláštní, vážná i něžná.

V poslední době dost spolupracujete s Českým rozhlasem: moderujete Dobrá jitra, četl jste na pokračování ze své knížky.
Dělal jsem zatím tři Dobrá jitra, pořad je od 5 do 8 hodin, celkem devět hodin jsem si tedy mohl povídat s lidmi. Nevím, kdo to poslouchá, možná těch posluchačů ani není tak moc. To je vám zvláštní věc: kolik krásných rozhlasových relací, a vůbec nejde o ty moje, se v éteru nenávratně ztratí a nikdo o nich neví. Já taky postrádám větší zpětnou vazbu. Možná až příliš jsem se začal zajímat, kdo mě slyšel. Ale pak jsem si řekl, že jsem vlastně trouba. Jako kdyby lidská činnost závisela na tom, co si o ní myslí jiní! O to přece nejde. Důležitý je ten okamžik prožitku. Čili jinými slovy: pořád se ptáme, prosím tě, jaké to bylo, co kdo tomu říkal. A tím už vlastně dáváme najevo, že jsme to dělali kvůli ohlasu. Přitom přece krásný je ten okamžik sám o sobě, ta chvíle, kdy mluvíme přes mikrofon k lidem a není až tak moc důležité, k jakému počtu. A napomenul jsem se - ty vole, narodil ses v Holicích a byl jsi kdysi rád, když tě poslouchali tři kluci na fotbale. A najednou je ti málo, že tohle v rádiu můžeš? Ptáš se, kolik lidí tě poslouchalo?

Co vás čeká v nové sezoně?
Na podzim budu režírovat v Národním divadle ruskou hru Černé mléko. Je to pro mě významná práce, protože jsem z Národního jako režisér odešel - s plným vědomím neúspěchu. Se svou vlídnou metodou jsem tam neuspěl.

Nejste příliš sebekritický?
Opravdu neuspěl, kritika byla ke mně naprosto neúprosná. Možná i proto, že tak, jak to dělám já, je to pro spoustu lidí nepřijatelné. Tady přece vládne svobodný trh, ne takové přístupy jako jsou ty moje.

Těšíte se tam?
Nevím. Já už tam jednou byl a dost mě ta cesta zklamala. Možná je to tím, že jsem na ni byl málo připravený, tak se to teď snažím dohnat a něco se o té zemi dovědět.

Přitom Japonci mají rádi kulturu, například hudbu.
Ano, říkají to zejména čeští dirigenti, ale není to jen naše interpretace? Rádi poslouchají romantickou polyfonní muziku, protože jejich hudba polyfonii nemá. Tak na ni chodí a poslouchají. V sále, který se podobá velkému kulturáku třeba v Ostravě, jen má dokonalejší technické vybavení, klimatizaci i ozvučení, sedí tři tisíce lidí s otevřenými pusami, všichni mají brejle a vypadají, že jsou nadšeni. A pak koncert skončí a za pár vteřin už tam není nikdo. Nemají čas, zítra musí do práce. Japonci se postupně stali velice bohatými lidmi, mají podíly v závodech, kde pracují. Ale zatímco svým bohatstvím jsou na konci třetího tisíciletí, kulturně zůstali, zdá se mi, někde v roce devatenáct set dvacet. A mezi tím se pohybují.

Z vašich výroků lze usoudit, že pro váš život je velice důležitá rodina.
Jsem zkrátka takhle udělaný. Možná mě hodně poznamenalo, že jsem brzy přišel o otce a můj vztah s mámou byl hrozně intenzivní. Když večer odcházela zpívat, vždycky jsem brečel. Tohle jsem v sobě měl a mám, vím to. Když jsem sám založil rodinu, chtěl jsem s ní zkrátka být. Vždycky se mi po ní strašně stýskalo, a hodně to ovlivňovalo mé jednání a rozhodování. Třeba jsem nevzal spoustu zajímavé práce, která byla mimo domov, protože jsem věděl, že by mě ten stesk ničil. Tenhle postoj není spojen s žádným ideovým rozhodnutím, je prostě ve mně. Kolikrát jsem nemohl úzkostí spát, když jsem byl bez rodiny. Například ve filmu Smrt si říká Engelchen jsem měl 130 filmovacích dní, to je neuvěřitelně moc, jezdil jsem mezi Ostravou, Prahou a Libercem, a když se kvůli počasí nemohlo natáčet, trčel jsem na hotelu a tak šíleně se mi stýskalo, že bych veškerou případnou slávu obětoval tomu, abych mohl být doma. Taky z večírků jsem odcházel brzy, takže ve spoustě hereckých vzpomínek vůbec nefiguruju, protože ty zajímavé věci se odehrávají zpravidla v noci od jedenácti do tří, a to už já byl dávno doma.

Dlouhodobě se věnujete charitativní činnosti, jste ředitelem významné nadace, děláte adventní koncerty. Co vás vedlo k tomu, že jste se těchto aktivit chopil?
Hodně se na tom podepsala bouračka s Honzou Potměšilem na konci roku 1989. Po takové tragédii vás leccos napadne. Že jste měl štěstí, které on neměl, a že za to musíte nějak zaplatit. Uvědomil jsem si, že někdo nebo něco - říkejme tomu třeba Prozřetelnost - mi dala šanci a musím s ní nějak naložit.

Mnoho známých lidí přispívá na charitu, někteří to spíš dělají jednorázově a ve světle televizních kamer, pak zas rok nic. Vy se tomu věnujete už skoro patnáct let tiše a bez mediálního šumu, zato soustavně.
Tamto je amatérismus, tohle profesionalita.

Čím se v této oblasti vyznačuje profesionalita?
Právě tou vytrvalostí a systematičností. Taky zájmem o budoucnost. Ale aby mi nebylo špatně rozuměno - vítám všechny charitativní akce, i ty jednorázové a "zviditelňovací", zaplaťpánbůh za ně, jsou potřebné.