Ne že bych v jiných ročních obdobích zvířata nevnímal a nepozoroval. Ale právě léto je obdobím, kdy si nejdůsledněji uvědomuji, že se bez nich neobejdu. Zajisté i setkání se stádem divočáků v zasněženém lese je pro mne v jistém smyslu důležitější, než setkání s uměním - je to zážitek výtvarný a filmový v jednom (snad bych to ani neměl přiznávat, neboť obě ty uměny jsou v různé míře zároveň předmětem mé práce). Ale až léto mi umožňuje dlouhé výlety po české krajině, tedy i bezprostřednější styk se zvířaty u nich doma; ve dne i v noci. A nemusí to být volná příroda, stejně tak dobře to může být zplanělá zahrada s povaleným plotem nad naší chalupou. Jen vyjmenovat ty "menší bratry", kteří se u nás nevědomky těší výsadou nedotknutelnosti, by vyžadovalo výčet slov nad výměru tohoto fejetonku: od srnčí zvěře, přes krtky a ježky, bohatě zastoupené ptactvo, užovky a slepýše až k mlokům a celé ohromné, neméně zajímavé množině bezobratlých, reprezentované nejnověji mraveništěm a doupětem zemních vos.

Prostřednictvím zvířat si můžeme zadarmo popovídat s Bohem, tak nějak to napsal Bohumil Hrabal. A já bych skromně dodal, že jejich život na mne působí jako cosi velmi blízkého podstatě pravdy a jejich vzhled jako prapůvodní zdroj krásy. Nejsem ale z těch, kteří si zvířata idealizují, kteří je mají raději než lidi s výjimkou sebe samých. Už dlouho si neidealizuji ani nás ani je. I proto se rád obeznamuji nejen s nimi, ale i s výsledky na ně zaměřených výzkumů a tak se prostřednictvím populárně vědecké literatury dozvídám, že i zvířata jsou - jistěže ne v lidském pojetí, ale takříkajíc po svém - schopna samoúčelné krutosti, že jsou schopna lhát a krást, že umějí být loupeživá, podrazácká, vyčůraně loajální, prostopášná, zbabělá, a snad i nenávistná. Jistě nyní popudím většinu "pejskařů" názorem (a asi si nepomohu argumentací, že už několik psů si v naší domácnosti žilo - jak jinak - vysoce nad zvířecí poměry), že třeba právě pes přibral ke své přírodní povaze tolik lidských zlozvyků, že alespoň v mých očích přestal být autentickým zvířetem z rodu těch, o kterých nyní píši. Anebo jinak: jako člověku, který má zvířata rád, potřebuje jejich společnost a ctí je, je mi dosti lhostejné, bude-li mým společníkem pes, krysa, kanárek, had anebo třeba pakobylka. Nemusíte mne chytat za slovo, přiznám se rovnou, že méně snadno bych totéž řekl o klíštěti, komárovi či pijavici. I když i pro ty posledně jmenované ještě více než pro předchozí platí to, co mám v tomto textu na mysli, ono Kiplingovo: "Jsme jedné krve, ty i já."

A tak jsem vděčný za léto, jež mi umožňuje co nejdůvěrnější styk se zvířaty. Po nepohodlné noci, strávené ve spacáku, nedospán vinou asertivního funění jakéhosi lesního chlupáče, pomazán Fenistilem na místech komářích vpichů a Pevarylem na hnisavých bolácích od příliš přítulných klošů, mohu svědomitěji než jindy prohlásit: Miluji je. Jakkoli nevědomá sebe samých, přesto a snad proto pravdivá a krásná, protože na rozdíl od nás přirozená. No řekněte sami: viděli jste někdy nepřirozené zvíře?