Z uplynulého týdne se mi ponejvíce vryly do paměti tři věci: všudypřítomnost Vladimíra Čecha, provinční hrdost jednoho komunálního politika a zpravodajství z Letní filmové školy.

Hlas Vladimíra Čecha jsem slyšela ze všech možných televizních kanálů - ať už v soutěžích či v dabingu, byl vždy nepřeslechnutelný a nezaměnitelný, zejména pak, pokud pěl. A když mi ještě ke všemu tisk sdělil, že pan Čech zřejmě bude kandidovat do Senátu za Nezávislé Vladimíra Železného, měla jsem vážně pocit, že už není kam utéct. Je zvláštní, kolik lidí a jakým způsobem se Železnému podařilo změnit k obrazu svému. Patří k nim mimochodem i několik mých bývalých přátel, s nimiž, ačkoli je už dávno zavál vítr jinam a z vlivu onoho "malého velkého mága", už asi nikdy nebudu nadšeně diskutovat o nezávislých filmech, či pořádat večírky, protože přišli nejen o hravost, ale i o zdravý úsudek.

Další z Vladimírů, tentokrát Špidla, uspořádal ve "svém" Jindřichově Hradci jakousi rekapitulaci svého působení v čele vlády. Ve zpravodajství ČT o něm hovořil i jeden z představitelů města, který řekl cosi v tom smyslu, že Špidlova kariéra dokazuje, že i obyčejný člověk z Jindřichova Hradce to může dotáhnout tak vysoko. V tu chvíli se mi ze vzpomínek začali vynořovat nejen kocourkovští radní a Poláčkovy maloměstské figurky, ale také vřelá a jistě též dobře míněná slova jednoho důstojného staršího pána, který na regionální filmové akci vítal tehdejší politickou hvězdu Miroslava Macka slovy: "...ale je to stále náš Mirek Macek, jakého známe..."

A konečně za třetí: je dobře, že Česká televize se i v neradostné finanční situaci rozhodla vysílat zpravodajství nejen z karlovarského filmového festivalu z Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Je to přehlídka, která nehýří zbytečným leskem ani pompézností, která mimo jiné naprosto přirozeným a přitom neopakovatelným způsobem sbližuje hvězdy a jejich diváky.