Československé zastoupení gramofonové firmy The Gramophone Co. Ltd. jsme v první části příběhu jejího posledního ředitele opustili v létě roku 1938. V dnešním pokračování si povíme, jaké proměny čekalo podnikání Rudolfa Pollerta a Vladimíra Chmela v předvečer vzniku tzv. druhé republiky a jak se dále vyvíjelo v letech protektorátu.

Gramodeskami zásobovala firmu Rudolfa Pollerta až do začátku roku 1939 hlavně ústecká lisovna mateřské firmy GC, mezi její další hlavní dodavatele patřily v Německu umístěné továrny sesterské firmy této anglické společnosti Electrola (v městečku Nowa Wes u Postupimi) a Lindström (v Berlíně). Veškeré tržby Pollertovy firmy byly až do března roku 1939 poukazovány do Hayesu anglickému ústředí společnosti GC.

V té době si již Rudolf Pollert začal uvědomovat, že jeho další setrvání v čele firmy nebude - vzhledem k jeho židovskému původu - možné. Nabídl proto Vladimíru Chmelovi, aby formálně firmu převzal s tím, že v ní ponechá svou kapitálovou účast a na základě ústní dohody zůstane i nadále tichým společníkem s padesátiprocentním podílem na zisku. Chmel tedy obnovil svůj živnostenský list a 16. března 1939 převzal se souhlasem anglického ústředí od Pollerta veškeré zboží, inventář, práva i závazky. Dohodnutý podíl na zisku Pollertovi vyplácel až do roku 1942 - poté byl Rudolf Pollert i s rodinou odvlečen do Terezína. (Z koncentračního tábora se vrátila v roce 1945 pouze jeho dcera.)

Určitým nepříjemnostem musel v souvislosti se vznikem protektorátu čelit i Chmel: na základě anonymního udání byl v roce 1942 vyšetřován gestapem a v roce 1944 pak i finančním úřadem (Vermögensamtem) pro údajné zaměstnávání Žida, zašantročení židovského majetku a neoprávněné převzetí obchodu. Hrozícímu zatčení prý unikl pouze za cenu vysokých finančních obětí a velkých darů příslušným německým úředníkům.

Ale vraťme se do roku 1939. Novou písemnou smlouvu s anglickým ústředím již Chmel uzavřít nestačil - dovoz z Anglie byl již stejně přerušen a platební styk značně omezen. Moderní nahrávací aparaturu, zapůjčenou v létě roku 1938 do Prahy, musel Chmel na základě požadavku anglické strany vrátit - podařilo se mu to jen necelý měsíc před obsazením republiky německými vojsky. Mateřská anglická firma také Chmelovi doporučila, aby navázal spolupráci s jejími sesterskými továrnami v Německu, které vydávaly mimo jiné gramodesky značek Electrola, Odeon a Columbia.

Když byla počátkem roku 1939 výroba gramodesek v ústecké lisovně zastavena, obnovily německé firmy Electrola a Lindström jednání o lisování gramodesek značek HMV, Columbia a Odeon pro Chmelovu firmu s pražskou gramofonovou firmou Esta. Na základě předběžné dohody z podzimu roku 1938 (domlouvané ještě Rudolfem Pollertem) byly mezitím do Prahy dopraveny z Berlína dva plnoautomatické lisy a z objektu ústecké lisovny nechal Chmel přivézt ještě všechny matrice a lisovací nástroje, které považoval za perspektivní pro domácí trh. Z iniciativy nového ředitele Esty Josefa Haši (který se nejspíš se obával nežádoucí konkurence) byla ovšem zmíněná předběžná dohoda bezprostředně po vzniku protektorátu vypovězena. Německé firmy proto nechaly veškeré strojní zařízení včetně matric z ústecké lisovny znovu odvézt do Berlína.

Chmelova firma tak zůstala nějaký čas bez dodavatele gramodesek. Po zrušení celních bariér mezi protektorátem a říší začal Chmel odebírat gramodesky s mezinárodním a německým repertoárem z Berlína, kde také nahrával na vlastní náklady český repertoár, který nechal lisovat u firem Electrola a Lindström na gramodesky značek Odeon a Columbia. Obě zmíněné firmy sice byly jako anglický majetek v Německu během války pod správou říšského komisaře pro správu nepřátelského majetku, nicméně v nich byli ponecháni jejich předváleční ředitelé. Až do roku 1942 tak Chmel mohl u obou těchto německých firem objednávat například i anglické a americké šlágry. Matrice z ústecké lisovny, které měl k dispozici, ale nijak využít nemohl, neboť se nehodily na strojní zařízení používané ve zmíněných berlínských lisovnách.

V říjnu roku 1943 byla říšskými úřady veškerá výroba gramodesek ve firmách Electrola a Lindström zakázána - obě firmy se nadále mohly zabývat pouze obchodní činnosti, tedy prakticky jen prodejem starých zásob. Protože však ve zmíněném zákazu nebylo výslovně uvedeno, že se týká též území protektorátu, požádaly tyto firmy Chmela, aby se pokusil nalézt v Praze vhodnou továrnu, kde by bylo možné lisovat gramodesky. Chmelovi se podařilo zaangažovat vysočanskou lisovnu umělých hmot Baklax - majitelům této továrny přislíbil, že se po válce zasadí, aby se v jejich závodě lisovaly desky světového repertoáru, což továrně zajistí trvalou prosperitu.

Firma Lindström poté, co úspěšně uzavřela s továrnou Baklax smlouvu o lisování desek ve mzdě, nechala do Vysočan přemístit z Berlína 20 poloautomatických lisů, z nichž 10 bylo okamžitě instalováno. Závod byl dále vybaven stroji pro výrobu a zpracování lisovací hmoty, galvanoplastikou (ta nakonec nebyla uvedena do provozu), stroji pro tisk etiket, náhradními díly a určitým počtem matric.

České pracovníky lisovny zapracovával zkušený německý nahrávací technik Dargatz (jeho služby využívala německá firma Lindström již od počátku dvacátých let) a několik dalších německých pracovníků zapracovávalo české zaměstnance do dalších profesí. Po uspokojivém zaškolení českých pracovníků byli němečtí technici postupně odvoláváni do Berlína.

Pro zahájení výroby dal Chmel k dispozici veškerý svůj materiál, který získal výprodejem zásob asi 7000 gramodesek, za něž mu zákazníci přinesli staré desky určené k recyklaci. V říjnu roku 1944 tak bylo započato s lisováním gramodesek značky Odeon s českým repertoárem ze starších matric. Na základě řady udání od konkurence však musela být výroba již za necelý měsíc opět zastavena - protektorátní úřady vyhrožovaly milionovými pokutami a totálním nasazením dělníků i pracovníků vedení závodu na manuální práci do Německa.

Nucenému správci lisovny Baklax se podařilo získat povolení k další výrobě desek až v únoru roku 1945, a to pouze s podmínkou, že budou vyráběny jen gramodesky s výlučně německým repertoárem, které ovšem nebude moci Chmelova firma prodávat. V této době tedy nastala paradoxní situace, kdy se v Praze lisovaly v Chmelově režii gramodesky s německým repertoárem, zatímco ředitel firmy Electrola dr. Thalheim nechal v berlínské lisovně své pobočné firmy Tempo vyrábět gramodesky značky Columbia a Hlas jeho pána s českým repertoárem, které byly zasílány do Prahy Chmelově firmě. Ta navíc s Praze spravovala konsignační sklady obou zmíněných německých gramofonových firem, které byly koncem války napěchovány německými deskami s militaristickými pochody a podobným totálně neprodejným repertoárem.

V té době již bylo jasné, že porážka hitlerovského Německa se neodvratně blíží. Zmíněný doktor Thalheim se proto koncem března roku 1945 osobně vypravil do Prahy, aby Vladimíru Chmelovi předal česky i německy psané plné moci, jimiž ho firmy Electrola a Lindström pověřily pro případ změny politických poměrů správou svého majetku na území protektorátu. Dr. Thalheim současně Chmelovi předal dodatkové dopisy, v nichž obě firmy prohlašovaly, že právně patří anglické firmě GC (resp. EMI) s tím, že jedině a výlučně této firmě má být Chmel odpovědný za správu jejích majetkových hodnot na území (tehdy ještě) protektorátu.

(Pokračování příště)