Pondělí 9. 8. 2004 ČT 2 - 20.55 hodin

V americkém filmu Todda Fielda V ložnici přijdou rodiče o jediného syna, kterého zabil bývalý manžel jeho současné milenky. Neočekávejme však žádné srdceryvné melodrama - vznikl subtilně vyprávěný snímek, který navazuje na linii rodinných dramat z rodu Obyčejných lidí - zkoumá, jak se hrdinové vyrovnávají se ztrátou svého nejbližšího.

Velkou předností je civilně laděné pojetí, přibližující všední život středních vrstev, které touží po jediném - po klidné, ničím nerušené existenci. Všimneme si nenápadně vsazených profesí, které vylučují jakoukoli exklusivitu: matka učí (a průběžným motivem je nácvik jakýchsi táhlých zpěvů balkánského původu), otec pracuje jako lékař. Syn zatím váhá, zda se má přihlásit na studia architektury; jakkoli se holedbá, že svůj vztah k mladé ženě se dvěma dětmi vnímá jako pouhou letní romanci, klubající vědomí odpovědnosti je nepochybně vážnější, protože se rozhoduje na studia prozatím rezignovat a zůstat s ní.

Pro synově tragickém skonu zůstávají oba rodiče uzavřeni v ulitě svého hoře, očekávají nadcházející soud a jsou stále znepokojenější snahami spáchaný zločin opatřovat polehčujícími okolnostmi. Manželovo mlčenlivé rozhodnutí vynést vlastní trest, navenek zbavené jakýchkoli emocí, pak tvoří spíše jen přílepek, neboť hlavní důraz se kloní k vyhasínajícímu, napjatému soužití obou nešťastných lidí.

Zatímco on, po celou dobu modelován jako vyrovnanější, je nositelem smířlivého překonání tragické události, ona zůstává plna hořkosti. Není schopna přestat na syna myslet, není schopna ani odpustit ženě, s níž chodil. A tento rozpor se obnaží zvláště v jediném vypjatějším výjevu manželské rozepře, kdy ona manželi vyčítá bezcitnost, zatímco on argumentuje její neschopností odpouštět a přijmout daný stav jako konečný.

Předností tradičně vyprávěného filmu jsou zajisté přesně vedené povahopisy, do krajnosti ztlumené a omezené ve vnějších reakcích. Zvláště oduševnělá a hluboce procítěná je kreace Sissy Spacekové, která navzdory výrazovému ztišení dokonale postihla skrytou rezonanci nepolevujícího napětí v každém gestu, v hlasové modulaci své hrdinky. Tom Wilkinson v roli manžela přece jen zůstává omezenější v bohatosti navozovaných stavů, jeho vyrovnanost je příliš prvoplánová a blíže nerozvedená. Režisér staví na tříšti drobných, ale výmluvných detailů - stačí připomenout třeba průstřih na pobyt v lesní chatě společně se spřátelenou rodinou, rozmluvu s knězem, jenž se snaží hledat slova útěchy, případně zraňující okamžiky setkání s vrahem, prozatimně propuštěným na kauci. Zejména u matky Sissy Spacekové musíme obdivovat naléhavost a přesvědčivost, když zveřejňuje, jak zjitřeně vnímá zdánlivě banální příhody.

JAN JAROŠ

Úterý 10. 8. 2004 ČT 2 - 21.00 hodin

K popovídání Na plovárnu si Marek Eben pozval i muzikanta Dana Bártu. Ten bezesporu patří k nejoriginálnějším osobnostem, které česká populární hudba posledních deseti let nabízí. Vědí to posluchači i kritika: jeho desky se dobře prodávají a sám Bárta se v žebříčcích nejrůznějších, a to i odborných, anket pravidelně objevuje na čelných místech. Jiný názor na Bártovu hudbu mají ovšem někteří rozhlasoví dramaturgové: "Setkávám se občas s tvrzením, že je moje muzika nestravitelná. Že ji v rádiích nehrají, protože se nevejde do formátu," podotýká k tomu zpěvák a pokračuje: "Říkají mi, že v ní je moc not a moc rytmů, že je to celé příliš tiché a příliš jazzové. Komerční rádio asi znamená, že všechno musí rychle frčet: rychlá zpráva o počasí, bezpohlavní píseň, starý dobrý hit, který všichni znají a zazpívají si ho u nádobí, reklama na superrychlou sekačku na trávu. S naší muzikou se do takového formátu zřejmě skutečně nevejdeme. Na jednu stranu je to škoda, dokonce to může znamenat, že nejsme schopni stvořit hit, na druhou stranu si myslím, že přístup rozhlasových dramaturgů k naší muzice je už předem odmítavý."

Nedávno se Bárta s kapelou Illustratosphere zúčastnil rockového festivalu Music for your life mezi studentskými kolejemi v Praze na Strahově. Připomnělo místo konání akce zpěvákovi čas jeho studií- "Občas se v běžném životě objeví nějaká asociace, která mi nasměruje myšlení směrem ke gymnáziu," odpovídá a pokračuje: "Že bych se ale ve svých meditacích zabýval hodinovým vzpomínáním na studentská léta ve smyslu Stříbrného větru a vzdychal u toho, to ne. Takhle to opravdu neprožívám."

Dan Bárta rád fotografuje a má osobitý vztah k charitě. Organizátoři posledního Květinového dne, kdy si lidé na ulicích kupují umělé květiny a přispívají tak na výzkum a léčbu rakoviny, z něj museli mít radost. "Koupil jsem si šest kytek a rozdal je kamarádům. Většinou do takových akcí jdu," vysvětluje.

(top)

Středa 11. 8. 2004 NOVA - 20.35 hodin

Chicagský architekt Bob Rueland, žije šťastným životem se svou životní láskou, milovanou manželkou, veterinářkou Elizabeth Rueland, která má na starosti opice v chicagské zoo. Poznali se na střední škole a od té doby tvoří dokonalý pár. Ve stejném městě žije také Grace Briggs, které osud zatím příliš přívětivou tvář neukázal. Nejenže je sirotek vychovaný dědečkem, ale navíc od dětských let trpí nezadržitelně postupující srdeční chorobou a pokud se v nejbližší době nenajde srdce vhodné k transplantaci, dívka zemře. V okamžiku, kdy už se rodina a přátelé nemocné Grace vzdávají naděje, v okamžiku, kdy se zdá, že se Bob a Elizabeth ocitli na vrcholu štěstí, zasáhne krutý osud a všechno se rázem změní. Elizabeth zahyne při autonehodě, Bobovi se zhroutí svět a Grace získá nové srdce.

Režie Bonnie Hunt. Hrají David Duchovny, Minnie Driver, Carroll O'Connor, Robert Loggia, David Alan Grier, Joely Richardson, Eddie Jone, James Belushi a další.

Čtvrtek 12. 8. 2004 NOVA - 20.00 hodin

Biolog dr. Petr Gabriel je vědec, který obětoval veškerý svůj čas výzkumu léku proti infekční žloutence. Cestou na chatu se seznámí se stopařkou Olgou, ale společně strávený večer končí tragicky. Když se totiž podnapilý Petr vrací na chatu poté, co svou novou milenku vezl do Kladna, srazí autem malého chlapce. Odváží ho do nemocnice, ale když zjistí, že chlapec zemřel, zpanikaří a s vidinou ztráty práce, kariéry i dosavadního života, ukryje tělo v malé jeskyni. Vzápětí vše ještě zhorší, když se pokusí svalit vinu na dvojici mladíků, kteří se v době nehody vloupali do jeho chaty.

Režie Otakar Fuka. Hrají Jan Kanyza, Julie Jurištová, Radovan Lukavský, Stanislava Bartošová, Tomáš Juřička, Vlastimil Zavřel, Bronislav Poloczek a další.

Pátek 13. 8. 2004 ČT 2 - 23.10 hodin

Režisér Viktor Tauš natočil osobní zpověď nazvanou Kanárek - příběh mladého filmaře Viktora Tauše, jenž propadne závislosti na heroinu. A pojednal jej tak, že vyprávěný příběh se posléze vrací na svůj začátek, aby začal být znovu natáčen jako film. Jak lze usuzovat z rozhovorů s režisérem, autobiografičnost by měla být základním rysem: mimořádný zážitek je samozřejmě velkou inspirací, avšak probouzí jednu pochybnost. Kdyby Tauš neprošel svým peklem, měl by o čem vyprávět-

Režisér zjevně věří, že publikum nejlépe osloví klipovitě rozbitým podáním, nepřetržitě roztřeseným obrazem důsledně snímaným ruční kamerou, obrazem plným nezvyklých úhlů, že snad tak bude nejlépe vyjádřena hektičnost života, jak ji vnímá nejen hlavní hrdina, ale i jeho okolí. K tomu přistupuje komíhavé střídání černobílého a barevného materiálu (kdy černobílé záběry měly být jakoby záznamem videokamery), kdy současně má být vyjádřena jak subjektivita pohledu, tak nazírání "zvenčí" - a tyto dva přístupy se pak téměř symbolicky protínají v okamžiku, kdy hrdina snímaný kamerou sám sebe sleduje na televizní obrazovce.

Neméně důležitá je zvuková složka: zaznamenáme nejen některé zvukové "detaily" (třeba v hlasitosti vybuzené škrtnutí zápalkou), zvuk se občas stává ústředním nositelem informací, když se obraz doslova zatmí, protože ani hrdina nemůže nic vidět - třeba v okamžiku, kdy Viktor skončí uzavřen v automobilovém kufru. Zaujme i práce s dialogy, často vrstvenými v jednom šumivém shluku (viz hospodské rozmluvy, prozrazující fascinaci americkými filmaři typu Tarantina nebo Lynche), prozrazuje, že režisér usiloval o vypravěčskou strukturu po inscenační stránce složitě si pohrávající se zdáním dokumentu, snad napodobující poetiku skryté kamery. Kanárek svědčí o autorově schopnosti sebereflexe, ale současně zahlcuje určitou hysteričností.

(jš)

Sobota 14. 8. 2004 ČT 1 - 20.50 hodin

Na krizovou situaci ve francouzské společnosti na sklonku 18. století upozornilo několik spisovatelů - Beuamarchais napsal Figarovu svatbu (záhy zhudebněnou W. A. Mozartem), znovu ožívaly myšlenky již nežijících Diderota a Voltaira, připojil se rovněž tehdy nepříliš známý dělostřelecký důstojník Choderlos de Laclos. V roce 1783 vydal Nebezpečné známosti, psané - jak tehdy bylo módní - v dopisech. Nudící se, zhýralí aristokraté popisují v obšírných listech své záměry, intriky i sázky, které mezi sebou volně pěstují. Ale nešlo o nevinné hříčky. Pod často lehtivým povrchem (neboť oblíbené byly především sázky o to, kdo koho dříve svede) však prosvítá mravní zkaženost takto si "hrajících" hrdinů, kteří cynicky a jen pro svou zábavu ovlivňují osudy důvěřivých lidí. A počáteční rozvernost začíná i ve vyprávění dostávat silně nahořklou, tragickou příchuť.

Román přitáhl i filmaře. Už v roce 1959 se jich ujal Roger Vadim, ale příběh zasadil do současnosti. Podruhé upoutaly na sklonku 80. let, a to hned dva prominentní režiséry - Miloše Formana a Stephena Frearse. Forman svůj přepis nazval Valmont (podle jednoho z hrdinů, který se stává jakoby průvodcem celým vyprávěním), upřednostnil zábavné tóny a jak jsme mohli před časem sami posoudit, přiblížil se tak spíše k milostné komedii plné omylů a záměn než k de Laclosovu zamýšlenému vyznění. Naopak větší věrnost duchu původní předlohy prokázal Frears, jehož verze Nebezpečných známostí (vychází z divadelního zpracování Christophera Hamptona) byla uvedena s několikaletým odstupem jen na videu a poté v televizi.

Frearsovu pojetí milostných her schází ona Formanova nevinnost, je daleko drsnější. Zatímco Forman předvádí líbivý rokokový obrázek, Frears chce postihnout mocenské zápolení, neboť základní devizou se stává, kdo koho bude ovládat, kdo nad kým vyzraje. A vzájemně se přelstívající hrdinové nemohou přestat, protože nekonečné spletence intrik se pro ně změnily v drogu, kterou potřebují ke svému životu. Frears svůj film obsadil špičkovými herci - Glenn Clouseovou, Johnem Malkovichem, Michelle Pfeifferovou či Keanu Reevesem, tehdy teprve začínajícím. Všichni předvedli jedinečný herecký koncert. Zdánlivě zábavnou hříčku dokázali povýšit k tragickým výšinám zmarněných osudů.

JAN JAROŠ

Neděle 15. 8. 2004 NOVA - 17.30 hodin

Bývalý herec Dave Lyons, který před osmi lety ohluchl po těžké nemoci, je majitelem malého krámku v hale jednoho newyorského mrakodrapu, kde prodává noviny a časopisy. Na inzerát přijme jako zaměstnance slepého černocha Wallyho Kerewa, sotva se s ním však stačí seznámit, už se oba zapletou do vraždy bookmakera, který byl zavražděn přímo za Daveovými zády. Kapitánem Braddockem, který má případ na starosti, jsou překvapivě zatčeni jako podezřelí. Mezitím vražedkyně Eve a její společník hledají minci, která je ve skutečnosti novým supravodičem, nejcennějším materiálem na světě, ukradeným z Washingtonské laboratoře.