Kdyby návštěvník z cizí planety pilně navštěvoval projekce především "nezávislých" filmů uváděných na karlovarském filmovém festivalu, musel by dospět k závěru, že blahobytná globalizující se společnost je v děsivém rozkladu, rodinné vztahy se zvrhly ve vzájemné ubližování, v patologické zhůvěřilosti. Vypadá to, jako kdyby autoři (třeba korejští, ale také američtí) již nevěděli, čím diváka zaujmout, a proto mu předkládají stále výlučnější a výstřednější zápletky, vydávané za cosi běžného. A pokud se objeví příběh, který by vyprávěl o potřebě stmelit rozbitou rodinu, dospět ke vzájemnému odpuštění, neboť nikdo není bez viny, výsledek se blíží slzopudnému melodramatu. To platí pro neúspěšně soutěžící americký příspěvek Jeskynní lidé, o jehož druhořadosti svědčí již to, že současně jej můžeme spatřit i na kabelové televizi (ovšem překřtěný na Dlouhou cestu zpátky). To přece jen zdařilejší byl německý film Proti zdi, vyprávějící o nesnadném soužití dvou outsiderů, turecké dívky, prahnoucí vymanit se ze sevření závazných tradic vyžadovaných její rodinou, a vnitřně rozvráceného povaleče.

Samozřejmě se vyskytla i díla, která se chtěla podělit se svými pochybnostmi i rozhořčením, která se vracela k tíživým traumatům nedávné minulosti. Týká se zejména mnoha filmů ruských, připomínajících nejrůznější výseky neblahé komunistické éry, ať již to byla válka nebo strašlivé podmínky na násilně kolektivizovaném venkově. Ale nechyběly ani připomínky zla dnes snad nejaktuálnějšího - únosů a terorismu. Anglický film Let naslepo se odehrává v Bejrútu a zachycuje osudy dvou unesených Evropanů, více než čtyři roky vězněných v ponižujících podmínkách. Tvůrci se pokusili evokovat pocity beznaděje, ale současně naznačí i určité sblížení s únosci - třeba při pohledu na novorozeně; nicméně přibližují, jak snadno se roztočí mechanismus ponižování a fyzického týrání.

Takto zaměřené filmy se zpravidla zaměřovaly na osudy obětí. Italský režisér Marco Bellocchio, někdejší levičácký bouřlivák natáčející filmy, které až anarchisticky protestovaly proti stávajícím společenským pořádkům, nyní vytvořil bezmála "státotvorný" počin Dobrý den, noci. Přiblížil únos i smrt předsedy křesťansko-demokratické strany Alda Mora, ovšem z pohledu jedné z členek Rudých brigád, které vystupovaly jako předvoj dělnické třídy a doufaly, že svou "spravedlností" podnítí boj proti vykořisťovatelskému státu. Hrozivě znějí fanatické rozmluvy, prozrazující absolutní víru ve vlastní přesvědčení. Hrdinka příběhu prochází určitým prozřením, připouští slepou uličku, v níž se násilná akce ocitla, ale přece jen nedospěje tak daleko, aby zabránila zbytečné vraždě.

Mechanismus moci, často zkázonosné, přitahoval mnohé filmaře. Patří mezi ně i polský režisér Piotr Szulkin, jenž se pokusil přihotovit další adaptaci kdysi skandální Jarryho hry Král Ubu, známé i z českého zpracování. Szulkin vytvořil podívanou místy snad těžkopádnou, ale jistě uhrančivou. Přiklání se k politickému kabaretu, který se vyžívá v různorodosti užívaných - převážně brechtovsky zcizujících - prostředků. Ve výrazně teatrální herecké stylizace Szulkin opracovává podobenství o uchopení moci, kdy se zcela vyprazdňuje pojem demokracie a práva. Poživačný, surový a primitivní Ubu zastupuje nejtemnější spodinu. Jeho proslovy velebící boj za svobodu se odehrávají mezi opilci a jsou okamžitě demaskovány - když třeba zazní heslo "více svobody, více piva!". V takové deziluzi ovšem skončily i mnohé honosněji se tvářící filmy.