Pondělí 9. 8. 2004 Český rozhlas 2 - PRAHA - 3.03 hodin

Než jsme se na konci prvního dne vrátili špinaví a vyčerpaní do výsadkového člunu Challengeru, strávili jsme na povrchu Měsíce sedm hodin a dvanáct minut.

V Meteoru nahlížíme do vzpomínek "Poslední muž na Měsíci. Eugen Cernan a vesmírné závody z americké perspektivy". - Dřeli jsme neskutečně tvrdě a přitom jsme už téměř čtyřiadvacet hodin nespali. Nejvítanější pomůckou z celé soupravy se stala klasická velká malířské štětka, kterou jsme si zavěsili vedle žebříku a vždy se s ní navzájem čistili, než jsme začali šplhat nahoru na palubu měsíčního modulu. Challenger se změnil. Už pro nás neznamenal pouhou vesmírnou letenku na Měsíc - teď se z něj stal náš domov, náš vlastní malý zámek Camelot, jediné útočiště, které jsme na povrchu tohoto nového světa měli. Zlatí kluci a holky od firmy Grumman. Natlakovali jsme kabinu lodi a bylo to, jako byste najednou zprudka pustili vzduch do plechovky od oleje. Tenký kryt malého průlezu se tlakem vypoukl ven, což mi znovu připomnělo, jak křehké plavidlo to ve skutečnosti je.

Svlékání rukavic bylo docela bolestivé a příliš mě nepřekvapilo, když jsem zjistil, že mám klouby a hřbety rukou poseté krvavými puchýři. Připadalo mi, že mám skoro polámané prsty, a musel jsem si s nimi zacvičit, abych se přesvědčil, zda mě ještě poslouchají. Tlusté rukavice byly opatřené mnoha vrstvami, a když se do oblečených skafandrů napustil vzduch, ztuhly jako sádra na zlomenině. Kdykoli jsme něco uchopili, zápasili jsme s jejich tuhostí a klouby a kůže se nám odíraly o nepoddajnou vnitřní vrstvu.

Jako další krok jsme se navzájem pomohli vysoukat z hřmotných skafandrů, které ve stísněném obytném prostoru zabraly neuvěřitelně mnoho místa. Byly vlhké od potu, a abychom je usušili, nasadili jsme na prázdné obleky přilby a rukavice a ke skafandrům jsme připnuli kyslíkové hadičky, zajišťující cirkulaci vzduchu. Jako bychom tím nafoukli dva velké balony - vypadalo to, že se k nám do měsíční boudy pro štěňata vloudili dva další chlapi. Když jsme byli konečně vysvlečeni do prádla chlazeného kapalinou, rychle jsme se najedli, pohovořili jsme si s lidmi na Zemi, na soukromém rádiovém okruhu a pohráli jsme si s některými vzorky hornin, které jsme skládali do přihrádek v kabině.

Jeden z kamenů jsem znovu a znovu převracel v holých dlaních a důkladně ho zkoumal. Neuvěřitelné. Vychladlá láva, jež spočívala na povrchu Měsíce nejméně tři miliardy let, po nepočítaná staletí a tisíciletí vystavená kosmické radiaci a vzduchoprázdnu, až se z ní stal kus mimozemské skály - a přece vypadala tak obyčejně jako mnoho podobných kusů hornin, které jsem viděl při našich geologických studijních výpravách do Grónska.