číslo 34
vychází 9. 8. 2004

Televize
a film

FILM

Stále se odehrávají fascinující lidská dramata

Karlovarský filmový festival nabídl stovky nejrůznějších titulů. Přesto si nemohu odpustit poznámku: občas jsem získával dojem, jako kdyby všechny důležité výpovědi o lidském nitru i společenských procesech již vznikly. Přinejmenším v Evropě. Lze ještě něco důležitého vyslovit po filmech Bergmanových, Antonioniho, Felliniho, Rosiho, Buňuela atd? Na územích bývalého Sovětského svazu občas přehodnocují nedávné ideologicky účelové výklady, bortí černobílý náhled, takže se vynořují snímky o hladomoru na venkově, o dění za války, o všudepřítomném strachu i odevzdanosti. Avšak do vypravěčské úchvatnosti mají daleko.

Strhující postřehy o životních podmínkách u nás stěží představitelných však přinesli autoři z teritorií notně exotických, třeba z Iránu nebo Afghanistánu. Zdá se, že iránští režiséři přestávají hledat nejbezpečnější opěrný bod v dětských hrdinech, a obracejí se k jiným tematickým zdrojům. Pozoruhodná byla tvorba mladičké režisérky Samiry Makhmalbafové (jejím otcem je světově proslulý filmař Mohsen Makhmalbaf, jenž vybudoval jakousi rodinnou produkční firmu). Z jejích děl byla pozoruhodná zejména Tabule, podmanivě přibližující strasti učitele, jenž v hornatých dálavách hledá děti, které by mohl vzdělávat, a naráží na odmítání a nezájem. Sem nedocházejí noviny ani knihy, zde přestaly existovat dětské hry a vládne tu jen trudné živoření. Hrdina se posléze připojí ke karavaně z Iráku uprchlých Kurdů, kteří se po pominutí náletů i chemických útoků opět vracejí do macešské vlasti. Vyprávění je to uhrančivé: dav vyčerpaných nebožáků, co chvíli se skrývajících před ostřelováním iráckými pohraničníky, klopýtá kamenitou pustinou, kterou režisérka modeluje do podoby vychladlého pekla. S úžasnou dramatickou silou působí obrazy učitele, ustavičně na zádech vlekoucí rozměrnou školní tabuli, jedinou vyučovací pomůcku. Do tragického ladění přitom co chvíli vnikají groteskní okamžiky, třeba trampoty s mužem, jenž má potíže s močením, nebo učitelovo narychlo uzavřené svérázné manželství s jednou tamní ženou, která se stará o malé, někdy až neuvěřitelně tvrdohlavé děcko.

V dalším snímku V pět hodin odpoledne se Makhmalbafová vypravila do Afghanistánu, kde po nastolení normálnějších společenských podmínek získávají i dívky šanci, aby se vzdělávaly. Ostatně to není první výprava za hranice: i u nás se kdysi uváděl poetický i hrůzný Kandahár, odehrávající se ještě před pádem talibanského režimu. Je ovšem cenné, že i samotní Afghánci se pokoušejí - byť dosud za podpory zahraničí - mapovat situaci. Kromě mezinárodně již proslulé Osamy, vyprávějící o trýznivém osudu dívky, jež v chlapeckém převleku navštěvovala školu, je třeba zmínit snímek Země a popel. Prvotina Atiqa Rahimiho směřuje k nadčasovému podobenství o traumatických následcích války, aniž by bylo zapotřebí bližší upřesnění - není nakonec důležité, kdo s kým bojuje, kdy se tak děje; zásadní je dopad na osudy bezbranných lidí. Strastiplné, byť navenek téměř nehnuté putování starce s ohluchlým vnukem za hochovým otcem, pracujícím v odlehlém dolu, dokládá vnitřní nezlomnost, jakkoli navenek v podobě odevzdané smířlivosti. Navzdory režisérově snaze estetizovat vizuální pojetí (na záběrech pouštní krajiny si dal zajisté hodně záležet) se před námi odvíjí obraz země, celá desetiletí zmítané vražednými konflikty, kde nakonec přežít pomáhá jedině lidská solidarita.

JAN JAROŠ