číslo 34
vychází 9. 8. 2004

Zpět na obsah         

Tipy ČRo

Sobota 21. 8. 2004 Český rozhlas 3 - VLTAVA - 20.00 hodin

Braniboři v Čechách

Jsou díla, která se takzvaně nikdy nehodí, dramaturgové po nich sahají s třesoucí se rukou, třebaže jsou to umělecké skvosty. Vždy někoho popuzují, vyvádějí z rovnováhy, vyvolávají diskuse o vhodnosti zařazeného titulu. Je tomu tak proto, že si berou na mušku všeobecně platné společenské nešvary, které se s neměnnou pravidelností opakují ve všech dobách, za všech režimů. Takovým dílem je i Smetanova operní prvotina Braniboři v Čechách, s níž v polovině šedesátých let 19. století vyhrál soutěž hraběte Harracha o nejlepší zpěvohru vlasteneckou.

Že by na Braniborech vadila slova posledního sboru: "Ať žije pravda, ať žijí práva, ať žijí vlasti ochráncové." Těžko posoudit. Historickou skutečností zůstává fakt, že se Braniboři v Čechách nesměli hrát během nacistické okupace ani po vstupu sovětských vojsk na naše území v roce 1968. Na druhé straně byla řada kritiků, kteří se na samém počátku vyslovovali proti umělecké hodnotě Sabinova libreta. Třebas Karel Jaromír Erben ve své výtce lakonicky poznamenal: "Jestiť to slátanina nakvap". To však neplatí o hudbě Bedřicha Smetany, která nese již pečeť zralého hudebního dramatika, jenž svým poetickým hudebním jazykem překonal leckteré slabiny chatrného libreta. Přes všechny nepřízně osudu, jak bychom vznešeně nazvali nevraživé házení klacků pod nohy, dílo vzniklo a mělo svoji úspěšnou premiéru 5. ledna 1866 v pražském Prozatímním divadle.

Příběh se odehrává na konci 13. století, kdy po prohrané bitvě Na Moravském poli se stal "ochráncem" české země braniborský markrabě Ota, zvaný Dlouhý. Ve skutečnosti si tento hrůzovládce vyložil své poslání tak, že zemi bezuzdně drancoval, uvěznil kralevice Václava II. na Bezdězu, nejinak jednal s jeho matkou, vdovou po Přemyslu Otakaru II. V té době vypukl v zemi hladomor, vzplály požáry, všude zavládla krutost a násilí. Na následky těchto nepředstavitelných hrůz zemřelo v Čechách přes půl miliónu lidí. V příběhu unesených tří dcer pražského starosty můžeme spatřovat jistou alegorii cizáckého plenění této ve středověku značně bohaté země. Ale možná právě tato připomínka může být trnem v oku leckomu i v dnešní době, zvláště když poběhlík Jíra pronese před pražským soudem plamenná slova: "Zákon! - Toť mrtvé slovo zde je, vůle, ba svévůle jeho výkladům jen se směje."

IVAN RUML