číslo 34
vychází 9. 8. 2004

Tipy ČRo

Neděle 22. 8. 2004 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.04
Repríza 26. srpna v 14.30

TOULKY ČESKOU MINULOSTÍ - 478

Bouře, rebelie, ustrašené prosby

Za surové třicetileté války se venkov zpola vylidnil. Feudálové, nyní vesměs cizinci bez vztahu k domácímu obyvatelstvu, vyřešili problém opuštěných polí tím, že intenzivněji, než tomu bylo před válkou, začali hospodařit ve vlastní režii. Fixní peněžní renta za pronajatou půdu nemohla vzhledem k inflaci uspokojit jejich životní nároky. Vrchnostenské velkostatky zvýšily své výnosy dvěma opatřením jdoucími ruku v ruce. Začaly zabírat ladem ležící půdu a současně nevídaně zvyšovat robotní povinnosti.

Na každém panství byla situace jiná. Platí ale, že na mnohých panstvích se oproti obvyklým 12 až 20 dnům roční roboty před válkou zatížení postupně zvýšilo i na 150 až 156 dnů ročně. Meze únosnosti byly leckde opravdu překročeny. Pokora přerostla v nenávist, a ta nakonec vyústila v akt zoufalství. V rebelii.

Poddanských bouří se v druhé polovině 17. století odehrálo ve skutečnosti několik desítek. Svým vznikem i příčinou se více či méně podobaly rebelii chodské. (Pro nás reprezentuje tuto nejproslulejší ze všech rebelií na sklonku 17. století především jméno Jana Sladkého Koziny.) Ty rebelie nepředstavovaly žádný vědomý boj proti feudalismu. Poddaní - a šlo o zápas venkova, nikoli měst - jenom žádali úlevy v nesnesitelné situaci. Odvolávali se přitom na "stará práva" , na dřívější poměry, ve kterých se jim žilo líp, přáli si, aby byly respektovány zvyklosti nebo glejty, kterých například jenom Chodové nashromáždili v průběhu staletí čtyřiadvacet.

Všechny ty rebelie měly jediný scénář: když bylo zle, vždycky se mezi vesničany na panství vyskytl trochu odvážnější vůdce - někde rychtář, jinde sedlák nebo kovář. Neburcoval do zbraně, ale upozorňoval na možnost, jak využít existujícího petičního práva. Navrhoval, aby se stěžovalo na vrchnost panovníkovi. Ale opatrně, sousedé! Průběh rebelií byl dočista stereotypní. Je až zarážející sledovat, s jakou holubičí mírumilovností, s jakou naivitou až sametovou vstupovali naši předkové do svých pří. Znovu a opět skládali zkroušené, devótní petice, adresované císaři Leopoldovi Prvnímu, aniž je napadlo, co je za to čeká. Přesvědčeni, že panovník je čest a ušlechtilost sama, že jenom neví, jak zle s jeho poddanými nakládá vrchnost, vysílali nové a nové deputace, dokud někdo jejich stížné listy neroztrhal a mluvčí nespokojenců nepozavíral. Teprve když se za humny objevil oddíl kyrysníků, instinkt a děs z existenčního ohrožení vtiskl mužům do rukou sekery, kosy, cepy a vidle. Pak několik salv přimělo srocené vesničany k pokoře. A následovala obvyklá dohra - exemplární potrestání vůdců, aniž rozsudky braly v úvahu, že na počátku všeho byla pouhá ustrašená prosba...

JOSEF VESELÝ