číslo 34
vychází 9. 8. 2004

Titulní rozhovor

Adam Skoumal:
Hudbu by si měl každý
objevit sám

Zprvu jste studoval na dallaské univerzitě, proč jste si ji vybral?

Možnost zahraničního studia se mi naskytla relativně brzy po revoluci, a jako tenkrát všichni, chtěl jsem vidět svět. Ten se mi nejdřív otevřel přes Dallas. Ale moc se mi to město nelíbilo. Trochu mi připomínalo televizní seriál Dallas. Zkusil jsem se tedy dostat jinam, udělal přijímačky na Manhattan School of Music v New Yorku a s některými lidmi, se kterými jsem se mezitím spřátelil, změnil po dvou letech školu. New York je sympatické kosmopolitní město, život je tu docela jiný, a to mě lákalo.

Zdál se vám po návratu svět blíž?

Myslím, že ano. A zahraniční pobyt měl pro mě navíc ještě jednu obrovskou výhodu: domácí prostředí vnímám teď jinak, s nadhledem. Pro člověka, který žije trvale v relativně malé zemi jako je naše, je moc užitečné vidět věci z odstupu. Když teď sleduji naše domácí politické souboje, musím se jim smát.

Člověk taky zjistí, že nejsme pupek světa. Zdaleka ne každý zná zeměpis z českého hlediska, leckdo si pořád myslí, že Praha je v Jugoslávii, ne?

To je ještě ta lepší varianta. Mně se stalo, že mě považovali za Čečence: Čech - Čečna - Čečensko... Ale hlavní je, že mě pobyt venku dost změnil.

Jako klavíristu nebo jako člověka?

Obojí. Jako člověk jsem se především naučil postarat se o sebe sám, na nikoho nepoléhat. Naučil jsem se jazyk a snad umím lépe jednat s lidmi.

A zisky hudebníka? Jaká je úroveň vysokého hudebního školství v USA?

Velice vysoká, zvláště v New Yorku. Tam jsou tři prestižní školy, které si přetahují studenty, a profesoři většinou učí aspoň na dvou z nich. Na Manhattan School of Music, kde jsem studoval, učí velmi kvalitní pedagogové a mezi spolužáky byla řada hotových osobností. To člověka "nakopne" k větším výkonům.

Jak jste si stál po materiální stránce?

Školné je na Manhattan School velmi drahé, 16 tisíc dolarů ročně, což je i na americké poměry dost. Ale mají tam zaveden zvláštní motivační systém. Počínaje přijímačkami děláte pravidelně zkoušky a profesoři vás bodují. Studenti, kteří jsou úplně na špici, mají prominuto celé školné, ti úplně dole je musí platit v plné výši. Mezi tím se pohybují takoví, co platí dvě třetiny nebo třetinu. Prominuté školné vlastně představuje příspěvek, jakési stipendium. Zkoušky se každoročně opakují, a pokaždé můžete ztratit nebo získat. Od školních let tu tedy zažíváte tvrdý kapitalismus. Člověk se musí snažit, jinak neuspěje. Já věděl, že nemůžu zaplatit ani tu jednu třetinu, a když nebudu hrát dobře, ve škole nezůstanu.

Mohl jste si během studia přivydělat?

Nejen mohl, musel! Škola mi to umožňovala, ale většinou dovolovala pracovat jen na půdě univerzity. A to na živobytí nestačí, i když máte stipendium a za výuku nemusíte nic platit. Musíte jíst, dopravovat se, bydlet, hlavně nájem je v New Yorku hodně drahý. Škole je úplně jedno, jak budete žít. Dělal jsem všechno možné: v rámci univerzity jsem doprovázel hráče na jiné nástroje, uklízel učebny. Mimo univerzitu jsem hrál na varhany v jednom černošském kostele.

Černošský kostel má našinec spojený s temperamentním hudebním projevem, se zpěvem, s gospely a spirituály. To musel být zážitek!

Zážitek to byl, i když gospelů se zpívalo méně, šlo spíš o konzervativnější kostel. Ale měl jsem tam i svůj sbor, který jsem od varhan dirigoval. A byl jsem jediný běloch v celé komunitě.

Nestalo se vám, že rozliční pedagogové, jejichž rukama jste prošel, měli protikladné přístupy, metody, názory?

Samozřejmě stalo, ale daleko horší jsou různé přístupy hodnotitelů na soutěžích. Stane se třeba, že ze soutěže vypadnete před finále a když pak mluvíte s porotci, slyšíte úplně rozdílná zdůvodnění. Abych byl konkrétní: na jedné soutěži jsem hrál Smetanovu skladbu Na břehu mořském, která má v levé ruce doprovod, znázorňující mořské vlny. A jeden porotce mi říkal: no, melodii jste hrál krásně, ale já chtěl slyšet taky vlny, a vůbec jsem je u vás neslyšel, proto jsem vám nemohl dát body. Druhý porotce soudil: Jediné, co jsem slyšel, byly vlny, melodie se úplně ztrácela, proto jste ode mě nedostal body. A pak si vyberte!

Máte ze svého amerického studia nějaký muzikantský zážitek?

Myslíte veselou historku z natáčení.

Ne, muzikantskou!

Mám. Když jsem pracoval na škole jako uklízeč, nosil jsem pracovní "uklízečský" plášť. Na té škole je tolik studentů, že se všichni nemohou znát, dokonce ani z jednoho oboru ne. A stalo se, že jsem jednou uklízel v učebně, kde se zrovna trápila jakási asijská studentka s jednou klavírní skladbou. Myslela, že jsem uklízeč a strašně mi vynadala, co otravuju, že se nemůže soustředit. Tu skladbu, co cvičila, jsem už měl zvládnutou, a protože se ta dívka chovala opravdu nepříjemně, sedl jsem ke klavíru a předvedl: podívej, musíš takhle! Byla z toho úplně mimo. A možná si od té doby myslí, že v Americe každý uklízeč umí hrát na piáno.

Jsou mezi klavírními školami - myslím školu ve smyslu pedagogických přístupů - podstatné rozdíly?

Kdybyste se tak zeptala před dvaceti lety, odpověď by asi zněla, že ano, ale teď - pokud můžu posoudit, je mezinárodní výběr studentů i profesorů tak kvalitní, že se rozdíly setřely.

Pocházíte z rodiny, kde se provozovala hudba?

Oba rodiče ji mají rádi, ale nejsou profesionální muzikanti, jen amatéři. Maminka hraje na varhany, tatínek má rád lidovou hudbu; není divu, pochází z Moravy. Já se sice narodil v Pardubicích, ale vlastně jsem vyrůstal taky na Moravě, protože tam žije otcova maminka a u prarodičů jsem byl často. Na klasickou hudbu u nás v rodině žádná vazba nebyla. Vlastně přece - měli jsme doma klavír, na který jsem si začal od dětství brnkat. A doma jsem slyšel svou první desku vážné hudby, která možná rozhodla o mém rozhodnutí pro hudbu. Ale to bylo až dost pozdě, asi v šestnácti letech.

Takže žádné zázračné dítě?

To určitě ne. Jako mnoho dětí mě sice zapsali do lidové školy umění, ale moc mě to tam nebavilo. Zajímaly mě docela jiné věci, například matematika, proto jsem po základce zamířil na gymnázium. A myslel si, že půjdu na matematicko-fyzikální fakultu.

Konzervatoř vás nenapadla?

Tehdy ještě zdaleka ne. Spíš než zázračné dítě jsem byl "zázračný stařík", vždyť když jsem po maturitě přece jen dělal přijímací zkoušky na konzervatoř, nejdřív mě nevzali, že prý jsem starý. Nakonec mě na odvolání přijali, ale s podmínkou, že udělám rozdílové zkoušky do třetího ročníku.

Pomůže dlouhodobý zahraniční pobyt a známosti se spolužáky či profesory k lepšímu startu profesní kariéry?

Určitě, se známými ze studií jsem stále v kontaktu a občas to jde využít. Ale víc mi pomohla účast v soutěžích.

Třeba soutěž Pražského jara? Na konci devadesátých let jste byl jedním z jejích vítězů - dostal jste se díky tomu do povědomí hudebních manažerů?

Doufám že ano. Soutěž Pražského jara je naše nejprestižnější interpretační soutěž a ve světě ji dobře znají. V letech, kdy jsme byli za železnou oponou, možná trochu utrpěla její prestiž - jezdilo sem méně lidí a taky se vědělo, že vždycky musel být mezi vítězi nějaký Rus, ale i tehdy vyhrávali výteční muzikanti. Třeba Rostropovič a další. A svou vážnost už zase získala zpátky.

Je mezi mladou generací pianistů konkurence?

Já myslím že je, a veliká. Talentovaných muzikantů je po světě hodně.

Někdy se náhle vynoří nesporný talent, na chvíli zazáří a zase se ztratí, není o něm dál slyšet. Čím to je, že se velmi nadaný muzikant někdy neposadí?

Vedle talentu a pracovitosti musí mít člověk štěstí. Být v pravou chvíli na pravém místě, musí si ho všimnout ten správný člověk, který mu umožní další krok do světa. Ale ani to dnes nestačí. Všiml jsem si, že když chcete prorazit, musíte mít i další vlastnosti, takové, které zrovna já moc nemám: umění jednat s lidmi, přitáhnout na sebe pozornost nejen hraním, ale i příjemným vystupováním. Tohle je celkem nové, to dřív nebývalo. Kdysi byli interpreti vnímáni jako romantické, uzavřené bytosti, zamlklé a tajuplné. Ale teď se něco takového vůbec nenosí, ba ani nepromíjí. Podle mě má šanci jedině ten, kdo umí komunikovat s lidmi a je atraktivní nejen úrovní své hry - ta je dokonce někdy až na druhém místě. A taky musí mít manažerské schopnosti a zdatné spolupracovníky.

Pracuje pro vás víc manažerů nebo agentů?

V podstatě ano, a taky mám lidi, kteří mi pomáhají v zahraničí.

Po konzervatoři jste začal studovat na AMU, ale zůstal tam jen rok, proč?

Objevila se možnost zahraničního studia, tak jsem AMU přerušil a už ji nikdy nedodělal. Diplom z Ameriky je totiž ekvivalentní diplomu z AMU, možná je i víc. Takže by asi bylo zbytečné se vrátit, leda bych chtěl postgraduálně studovat a udělat si doktorát, ale takové ambice já nemám.

Ví se o českých klavírních virtuosech ve světě?

V Americe byl velmi populární Rudolf Firkušný, dobře znají i Ivana Moravce.

Jaká hudba vás přivedla k rozhodnutí pro profesionální dráhu?

Byla to vlastně náhoda. Měli jsme doma desku - shodou okolností ji nahrál Peter Toperczer, který mě pak učil na AMU - se skladbami Roberta Schumanna. A ta na mě hodně zapůsobila. To mi bylo asi patnáct. Asi nejvíc mě tehdy oslovila romantika a taky Bach, ten musí zaujmout každého, když se k němu dostane v pravou chvíli. Pak jsem zkrátka začal vnímat hudbu, vlastně ani nevím, jestli jsem měl nějakého zvlášť oblíbeného skladatele.

Repertoár každého klavíristy musí být bohatý, jistě nemůže obsahovat jen skladby, které má osobně rád. Ale když máte možnost si sám sestavit program pro svůj recitál, co do něj zařazujete?

Mohl bych tam mít něco z každého stylu, protože v každém slohovém období mám oblíbené autory a skladby. Jen bych se asi vždycky vyhnul úplné moderně, té, přiznám se, moc nerozumím. Myslím, že značná část soudobých skladatelů se strašně odcizila publiku. Postupně si vypěstovala své vlastní, jakési umělé odborné publikum. Normální posluchači, kteří chodí na koncerty klasické hudby, téhle hudbě zpravidla vůbec nerozumí, ač mívají slušné hudební vzdělání. A co je horší, často tomu nerozumějí ani interpreti. Kolikrát jsem slyšel protesty hráčů orchestrů, kteří se přiznávají, že vůbec nevědí, o čem ta hudba je. Teď samozřejmě generalizuji, vím, že jsou skladatelé, pro které to neplatí, které lze hrát i poslouchat.

Máte výhrady k soudobé hudbě přitom sám komponujete. Jak to jde dohromady?

Prve jste se ptala, co bych zařadil do programu svého recitálu, tak řeknu pravdu, že určitě i nějakého Skoumala. A také to dělám. Ale tenhle Skoumal vůbec není "soudobý" tom smyslu, jak jsme o tom mluvili. Skoumal-skladatel se totiž narodil někdy před sto lety.

Jste tedy něco jako pan profesor Thuri, o němž se říká, že je poslední barokní skladatel v Čechách?

Tak bych to zas neřekl; co píšu, určitým způsobem moderní je. Je to tonální hudba, která má klasickou formu, možná by se dala nazvat neoromantikou. Rozhodně v ní není žádné experimentování. Já si totiž myslím, že experimentů už bylo hodně a většinou posluchače unavují.

Kde můžeme vaše skladby slyšet?

Když připravuji recitál, většinou se snažím do něj zařadit něco svého, publikum dobře přijímá, když interpret není jenom hrací mašina, ale dokáže něco napsat sám. Pár nahrávek má Český rozhlas a televize, některé se vysílaly po celé Evropě. Něco nahrál i newyorský rozhlas. Své skladby představuji i s muzikanty, se kterými hraju komořinu. Mimochodem, právě jsem dokončil novou věc - koncert pro klavír a orchestr. Možná, že tenhle článek čte nějaký dirigent, tak bych to tu snad měl říct.

Jaký máte ohlas jako komponista?

"Našli jsme tam vliv Skrjabina a Rachmaninova, nicméně skladba byla dobrá" - tak nějak to napsal jeden anglický kritik. Další recenze vyzněly obdobně.

Co vás čeká v nejbližší době?

V Anglii osm recitálů, koncerty v Rize, cesta do Německa s částí orchestru Národního divadla. A 24. září krásný koncert na Pražském podzimu, na který se těším. Budu hrát Klavírní koncert e-moll Vítězslava Nováka, dost neznámou skladbu. Vůbec si myslím, jaká je škoda, že Vítězslav Novák patří mezi pozapomínané skladatele. Neprávem.

Klavírní koncert byl zařazen na festival z vaší iniciativy, nebo z podnětu dramaturgie Pražského podzimu?

Z podnětu dramaturgie, já do té doby vůbec nevěděl, že ta skladba existuje. Koncert je pro mě významný i proto, že na tomto festivalu vystupuji po prvé.

Ale jinak jste už na velkých festivalech hrál, například na Pražském jaru.

Nepočítám-li finálový koncert soutěže Pražského jara, tak to bylo zatím dvakrát; v roce 1998 jsem se podílel na dost kuriózním programu: čtyři piána hrála vlastní Smetanovy úpravy jeho orchestrálních skladeb pro osm rukou.

Dalo vám studium některé skladby tak zabrat, že na to dodnes vzpomínáte?

Dodnes - a nepříliš rád - vzpomínám na některé povinné skladby na klavírních soutěžích, které se samozřejmě musely hrát zpaměti. Bylo to strašné utrpení, ty skladby jsem si nevybral, učil se je z donucení a navíc je hrál jen jednou v životě. Někdy se mohlo stát, že si je soutěžící nezahrál vůbec, protože byly zařazeny až na konec soutěže, kam už nedospěl. Přitom se do toho investovalo několik měsíců dřiny. Z většiny těch skladeb si nepamatuju ani notu.

Jsou povinné skladby vždycky tak otravné?

Vždycky ne, ale pro mě většinou byly. Dala se na nich podle mě ukázat jediná věc - že si je dokážu zapamatovat. I poroty mi bylo líto - povinnou skladbu musela slyšet třeba dvacetkrát za sebou. Pochybuju, že z toho něco měla.

Posloucháte i jinou muziku než klasickou?

Líbí se mi jazz, mohu poslouchat některé lidové písničky, hlavně moravské. Nemusím dechovku.

Co říkáte občasnému propojování klasické hudby se showbyznysem?

Myslíte jako to dělá Pavel Šporcl?

Ne tak docela, ten přece stále hraje klasickou hudbu.

Taky jsem ho už viděl v televizi s cimbálovkou. Ale nic proti tomu, protože je výborný houslista. Je skvělé, že svou image dokáže zlákat do koncertního sálu mladé lidi, fakt je tam přivede a udrží. Ale na druhou stranu mám určitou pochybnost - je totiž otázka, jestli ti lidé jdou za hudbou nebo jen za ním. Určité procento si ale z koncertu hudební zážitek vždycky odnese, a to je důležité.

Myslíte, že by se vážná hudba měla víc popularizovat?

Podle mne je to sice chvályhodný, ale trochu naivní přístup. Vždycky bude jen nevelké procento milovníků klasické hudby, spíš úzká vrstva posluchačů, kteří ji chtějí, potřebují, líbí se jim. A ta vrstva moc neporoste, ani když budeme mládeži nutit hudbu na výchovných koncertech i jinak. Musíme se s tím smířit. A vlastně je na tom pěkné i to, že jde o výlučnou záležitost.

Učitelé hudební výchovy by s vámi asi nesouhlasili.

Já si stejně myslím, že ten impuls, kdy se člověku začne líbit vážná hudba, musí každý objevit sám, přijít na to. Vím to z vlastní zkušenosti. A zpravidla je to později, než kdy se to hustí do dětí na základní škole. Kdybych se jednou chtěl věnovat pedagogické činnosti, nerad bych učil děti, které do hudby nutí rodiče, protože je to "in" nebo protože je chtějí nějak zaměstnat. To by mě vůbec nebavilo. Chtěl bych učit na takové úrovni, aby to byla komunikace mezi mnou a studenty a mezi studenty a hudbou. Jen tak to může být přínosné pro obě strany.

Jste připraven na to, že celý váš život bude světoběžnický?

Jsem připraven hlavně na to, že bude vždycky nejistý, nikde žádný stálý plat, pořád jen čekání na to, že mě někdo někam pozve, že snad budu mít úspěch, že mi snad slušně zaplatí. Nikomu bych to nedoporučoval.

To zní dost trpce od člověka, který si hudbu sám vybral.

Já jen říkám, že se kdo se pro takový život rozhodne, musí se umět obrnit a počítat s obrovskou konkurencí, se kterou se bude muset utkat; vydýchat, když pro koncert, na který se těšil, nakonec vyberou někoho jiného. Na začátku vidíte svět naivně, líbí se vám hudba a nechcete dělat nic jiného. Až později objevíte úskalí a nepříjemnosti, které s hudbou nemají nic společného. Ale stejně je to nejlepší povolání, které znám. Neměnil bych.

AGÁTA PILÁTOVÁ

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ