číslo 35
vychází 16. 8. 2004

Názory, komentáře

IN MEDIAS RES

Někdo stojí před branami Říma

Člověk, který chce, aby se společnost změnila k lepšímu, nesmí stále jenom kritizovat, musí hledat kolem sebe i to dobré. Proto mám v úmyslu být jako Robinson Crusoe, který si psal na levou stranu Zlo a na pravou Dobro, a uváženě sledovat, kam to povede.

Z událostí posledních dnů uvedu jen několik.

Zlo: V Praze na Příkopech si mafiánské skupiny vyřizovaly účty a po výbuchu granátu v neděli po poledni bylo zraněno asi osmnáct lidí. Dobro: Mafiánští gangsteři vlastní sice obchody v centru města, ale nejsou ještě zastoupeni ve vládě a v parlamentu.

Zlo: Tisíce lidí, včetně velkého počtu opilců a narkomanů obsadily cizí pozemek a terorizují hlukem a provozem takzvané technoparty ostatní občany. Dobro: Každá technoparty jednou skončí.

Zlo: Ze stati v novinách se dozvídám, že naše země dosahuje jen 55 procent úrovně sousedních bohatších členů EU, že v odpovídajích povoláních máme třikrát až osmkrát menší platy a že vůbec doženeme dnešní stav západní Evropy za třicet pět až padesát let. Dobro: Za třicet pět až padesát let doženeme západní Evropu.

Říká se mi to těžko, ale je to tak. Nežijeme patrně v prosperujícím slušném kulturním státě, jak jsme se mylně domnívali, ale ve stagnující, amatérsky řízené společnosti, prolezlé korupcí a kriminalitou. Jak jinak by mohly být výsledky patnácti let svobodného trhu tak hubené, jak jinak by se každý nebo téměř každý občan stal už nejméně jednou obětí trestného činu - zůstanu-li jen u těchto dvou oblastí života? Nemá smysl před pravdou zavírat oči a nevidět bezmocnost politiků, policie, soudů, ustupujících ve všem a všude drobnému i velkému zločinu, morálnímu rozvratu a anarchii.

Zapomeňme však na chvíli na specifickou rozvrácenost Čech, Moravy a Slezska a pohleďme na celek, k němuž patříme, a který bychom si tak přáli dříve než za půl století dohnat. Mluvíme-li o tom, v čem se jim chceme vyrovnat, vždycky je řeč jen o penězích a prosperitě. Kultura a civilizace, ke které chceme patřit, má ale i svou druhou stránku. V mravním, kulturním a civilizačním ohledu jsme na tom stejně už dnes. Trpíme stejnou bídou mravů, rozvratem rodiny, zkažeností mládeže, prohnilostí lidských vztahů, zvráceností pseudokultury, nedostatkem morálních zásad a pravidel pro čestný a poctivý život.

Česká televize právě opakuje výjimečnou řadu německého kriminálního seriálu Derrick z roku 1989. Tyto díly "Derricka" obsahují přímý pohled na přízračná lidská monstra, zločince, tvářící se vždy jako normální obyčejní lidé. V jednom z dílů říká kriminalista: "Tak dlouho se budou tyto věci dít, až je budeme považovat za normální." Uplynulo patnáct let a myslím, že se to už stalo. Bez povšimnutí dnes chodíme kolem věcí, které - jak potvrdil nedávno v jednom článku Emanuel Mandler - by ještě před deseti lety byly nemožné.

Hned po útoku na kasino v centru Prahy jsem vyslechl rozhovor: "Jak je možné, že dostane kriminálník povolení k živnosti v Praze?" (Dřívější majitel kasina, otec dnešního majitele, byl před dvěma lety zavražděn. Předtím byl ve vězení, podezřelý z vyvraždění jisté rodiny atd.) "Není úředník, který o tom rozhoduje, náhodou také zločinec?" "Třeba o tom nevěděl." "Pak je ovšem také kriminálník, který o tom ještě neví."

Stupeň prohnilosti a zkaženosti společnosti reflektují obvykle novináři a média vůbec. Dělají to pořádně? Jak by mohli, když denně s touto prohnilou společností žijí a krůček po krůčku "stárnou s ní", jak se říká v jedné písničce. Kdo se denně dívá do zrcadla, nepozoruje pozvolné změny na své tváři. To je však jen jeden důvod nedostatečné reflexe. Druhý je mnohem závažnější. Stejně jako celá společnost nemají ani oni po ruce žádná pravidla, kterými by měli lidské jednání poměřovat, žádný etický kodex, žádné desatero. (Většině lidí je v naší ateistické společnosti jasné hlavně to, že právě desatero to rozhodně není.)

Upřímně řečeno, je s podivem, že lidé, vychovávaní už v několikáté generaci bez závazných morálních pravidel, nepáchají mnohem více zločinů. Proto bude asi spíš přibývat vyloupených bank. Zeptejme se učitelů, podle čeho vykládají žákům o poctivosti, slušnosti, o životě v pravdě. Co má být tím pravidlem, podle kterého se správně rozhodnout? Instinkt, intuice, svědomí? Kdo ví, co je to vlastně za pojmy? Příklad rodičů? Hm. Tak tedy, snad jenom zbývá to poslední: že mluvit pravdu a nekrást se nakonec vyplatí. Toto nepsané a nikým nepodepsané pravidlo takzvaného svobodného trhu patří do říše fantazie. Už i ti nejhloupější se v praxi přesvědčili, že neplatí.

A přitom právě od tohoto bodu se bude odvíjet naše budoucnost. Každý problém, který společnost dnes zatěžuje, je řešitelný jen tímto způsobem: bude-li člověk mravný nebo nemravný, vychovaný nebo nevychovaný, slušný nebo neslušný. Všechno ostatní - množství nových zákonů, posilování policie, reformy vězeňství, drogová politika a tak dále - jsou jenom doplňující, náhradní programy.

Protože vím, že žádné nové desatero nikdo nenapíše, že není síly, která by lidem vnutila omezující pravidla morálky, slušnosti a mravnosti, že školy, rodiny, lidské komunity budou dál takové, jaké jsou, to jest málo zodpovědné a bez zábran, tuším, že se tento náš podivuhodný krásný kus světa bude ubírat cestou, kterou už symbolicky nazval jistý pan Spengler Zánikem Západu. Zároveň se ale nevzdávám naděje, kterou si zapisuji jako kdysi Robinson Crusoe, ztroskotanec na pustém ostrově, do dvou sloupců, z nichž jeden je Zlo a druhý samozřejmě Dobro.

Zlo: Přestože se to tak většině lidí nejeví, stojíme už delší dobu nad propastí. Bohatí lidé, kteří řídí tento svět, se nemohou zastavit ve shromažďování věcí a majetku. Těm ostatním, tak zvaným obyčejným lidem, se to už vymklo z rukou a nechávají se zkorumpovat konzumem. Někomu to připomíná konec antického Říma, kdy barbaři stáli před branami.

Dobro: Krizová situace zmobilizuje společnost, aby obnovila hodnoty Západu. Pokud se to nestane, pohltí nás ostatní svět, který jednou tyto hodnoty zase objeví, stejně jako starověcí barbaři obnovili hodnoty, málem zapomenuté, vytvořené antickou civilizací. To je naše jediná naděje.

Mám dojem, že před branami Říma už přešlapují naši budoucí zachránci.

PETR KOUDELKA