číslo 35
vychází 16. 8. 2004

Zpět na obsah         

Televize
a film

FILM

Dokumenty: hvězdy karlovarského festivalu

Na velkých filmových festivalech se v posledních letech zvyšuje zájem o dokumenty. Platí to i pro letošní 39. MFF v Karlových Varech. Zde se setkal s obrovským zájmem především vítěz z letošních Cannes - Moorův dokument Fahrenheit 9/11, ale zdaleka nejen tento titul..

Režisérka Věra Chytilová při natáčeníNejzajímavější dokumentární filmy byly k vidění spíš mimo soutěž. Jistě - i v ní se našlo pár pozoruhodností, zejména mezi oceněnými; jinak se ovšem vyznačovala značně nesourodým, pestrým výběrem, jenž znamenal nesnadný oříšek pro porotu. Ta musela hodnotit nesouměřitelnou směs různých témat, tvůrčích přístupů i minutáží. Velmi čestně obstál český příspěvek, dokument Theodory Remundové Ničeho nelituji (právem Zvláštní cena poroty, a měl by patrně i na víc). Úvaha o smyslu lidské existence, o síle i slabosti rodinného společenství měla úspěch také u diváků. Hlavní ceny si odnesla ruská Svatba v tichu, s odzbrojující empatií a vírou v sílu života popisující komunitu hluchoněmých (Pavel Medvěděv). Cenu získal i holandský, velmi nekonvenčně pojatý dokument Dny v podzemí (Jiska Rickels), jenž téměř beze slov líčí jeden hornický pracovní den. Sklidil uznání za působivost obrazového vyjádření i za civilní a zároveň nevšedně poetický přístupu k práci a lidskému snažení vůbec.

Velké diskuse provázel Fahrenheit 9/11 Američana Michaela Moora; zpravidla se o něm (právem) říká, že je to kontroverzní film. Vzbudil rozpačité reakce i u těch, kdo zrovna nefandí prezidentu Bushovi (proti němuž je jasně namířen), stejně jako u diváků uznávajících nespornou Moorovu filmařskou obratnost. Téměř dvouhodinový film totiž zjevně manipuluje s fakty způsobem, který má někdy daleko k fair play. Střihem, montáží, komentářem, tu a tam i nenápadným zkreslováním či účelovou interpretací chce dostat diváka na svou stranu bojiště.

Příznivý ohlas sklidily některé nové české dokumenty; u mladých zabral Klusákův a Remundův Český sen (je ovšem sporné, nakolik jde o dokument) a líbily se i dvě čerstvé, jinde dosud neuvedené novinky: Portrét Věry Chytilové, který pod názvem Cesta představila Jasmina Blaževič, a Tatínek - medailon Zdeňka Svěráka od jeho syna Jana. Cestu snad koupila Česká televize a dá se předpokládat, že ji brzy uvidíme. Zdařilý snímek vznikající v průběhu několika let přibližuje režisérku z neobvyklých úhlů, ač se zdá, že o ní leccos víme - vždyť co nenaznačila svými filmy, pověděla v rozhovorech či prozradila např. ve svém dokumentu o fotografu Ludvíkovi. Ale zde je v lecčems nová. Poznáváme ji jako umělkyni pevných názorů a zarputilou bojovnici, ale i zranitelnou, občas bezradnou bytost. Režisérka se tu s nečekanou otevřeností otvírá a její působivě zobrazená osobnost vzbuzuje respekt

Jan Svěrák představil svého Tatínka méně překvapivě. Shrnul, co o něm víme jako o kreativním člověku s laskavým humorem. Zde ovšem dokáže navíc i s určitou trpkostí - možná by bylo lépe říct lítostí - mluvit o neveselých okamžicích svého života: o vztahu ke komunistickému režimu, sporech s partnerem nebo o autorských nedorozuměních se synem, s nímž strávil v pracovním tandemu přes deset let. Snímek půjde do filmové distribuce na podzim.

Je ostatně pozoruhodné, že (nejen) české dokumenty čím dál častěji odvážně míří do kin: vedle výše jmenovaných titulů (Remundová, Svěrák) se tam hotoví i další.

AGÁTA PILÁTOVÁ