číslo 35
vychází 16. 8. 2004

Titulní rozhovor

Vladimír Stoklasa:
V Počernicích se tleská v pravou chvíli

Taková láska musela z něčeho vyrůst. Kdo všechno ji zaléval?

Od malička jsem chodil do divadla s maminkou, takže melodie ze zpěvoher jsem znal dřív než písmenka. Pak se do domu, kde jsme bydleli, za války nastěhoval taneční mistr Karel. Pouštěl si gramofon, stepoval, a mně, desetiletému klukovi, říkal: Brzy přijdou Američané a já s nimi chci držet krok! Ten si vzal na starost mou pohybovou výchovu. Nějaký čas mě bavila házená, dával jsem vysoké branky, ale divadlo vyhrálo. Na vojně v Českých Budějovicích totiž se mnou sloužil nějaký Honza, nadšený ochotník, a nemusel mě moc dlouho přemlouvat, abych se k nim také přidal. Ty geny ve mně byly a zdravá exhibice taky. Vrátím se domů, počerničtí ochotníci právě dávali nějakou operetu, moc jim to nešlo, tak jsem utrousil nějakou hanlivou poznámku. Vzkázali mi: Když jsi tak chytrej, tak nám ukaž, jak se to dělá!

A ukázal jste?

Snažil jsem se, ale moc jsem si s nimi nerozuměl. Oni měli dojem, že stačí naučit se text a režisér jim nanejvýš řekne, jestli přidou zleva nebo zprava. Já v Budějovicích pochytal rozumy od divadelníka Luďka Eliáše, který nás učil proniknout do charakteru každé postavy a radil studovat prostředí, kde se děj odehrává. Měl jsem zkrátka daleko větší nároky a zdejší ochotníci nebyli schopni mi je splnit, ať jsem dělal, co jsem dělal. Chystali jsme inscenaci Nebe na zemi a jeden z hlavních představitelů se zabil. Tragédie pro rodinu, rozpaky v souboru. Co teď? Baron Špaček, kdysi majitel xaverovského panství, ale ohromný demokrat, vzkázal: Já tu roli vezmu! Pro mne to bylo, jako bych našel poklad. Zkoušeli jsme Slavnost lampiónů o tom, jak se jeden Američan sejde v Nagasaki s Japoncem, a pan Špaček hned: Počkejte, mám v knihovně něco o Japonsku! Byl tak důkladný, že začal doma baštit dřevěnými hůlkami. Jeho knihovna byla velká a tak jsme po čase studovali anglické dějiny, když jsme sáhli po Scriebeho hře Sklenice vody. Od inscenace k inscenaci soubor "rostl", jen pan Špaček z toho nic neměl. Na přehlídce v Říčanech mu přiřkli za jednu roli hlavní cenu, ale diplom malovali na okrese a když zjistili, o koho jde, moc se zlobili a diplom nedali.

Baron Špaček neměl správný původ, vy jste zas do Počernic pozval dramatika Havla. Jak vlastně došlo k tomu, že se 1. listopadu 1975 právě v Horních Počernicích uskutečnila světová premiéra Havlovy Žebrácké opery?

Jednoduše. Zkouším se čtrnácti až patnáctiletými dětmi Makbetha - Loukotková tuhle látku zpracovala jako pohádku a já ji někde objevil -, otevřou se dveře a vejdou nějací lidé. Chtějí prý hrát Žebráckou operu, mají i kulisy, ale potřebují zřizovatele, který by je vzal pod svá křídla - tenkrát se to tak dělalo. Pro mne to byl Brecht, víc jsem po tom nepátral. Na představení jsem přišel o pár minut pozdě, sál narvaný, a když se o přestávce rozsvítilo, vidím Kohouta, Svitáčka, Landovského, Chadimovou - Václava Havla jsem tehdy neznal. "Držím vám palce, aby vás nezavřeli," řekl jsem jim po představení, když se kolem mne nahrnuli. A nemýlil jsem se, normalizátoři "vybrali" tehdy skoro celé Divadlo na zábradlí.

A co vy?

Přišel zákaz. Prý žádného Makbetha! Ozvala se ale jedna nebojácná duše, ředitelka školy: "Moment! Chcete potrestat Stoklasu, ale hlavně zkazíte radost dětem!" Tak to nakonec povolili...

Jak to, že právě Horní Počernice takhle tíhnou k amatérskému divadlu? Proč ne jiná pražská předměstí?

Ochotničení u nás kvetlo od nepaměti. Ve dvacátých letech zde například hrál Spolek mládenců, do něhož podle stanov nesměla vstoupit žádná žena a herci tudíž hráli i ženské role, asi jako za dob Shakespeara. To se naštěstí neujalo, láska k divadlu ale zůstala. Jeden čas tu působily dokonce tři soubory, Hálek, J. K. Tyl a Beseda, ale po únorovém převratu je akční výbor sloučil. Proč by měl hlídat tři soubory, když stačilo mít pod palcem jeden? Těm prostořekým zakázali vystupovat a ze sto padesáti ochotníků zůstalo torzo: patnáct. Ale přišli mladí a po čase to bylo všechno jinak. Dneska tu spolu soupeří zase tři soubory.

Snad abyste napsal paměti... Divím se, že v ochotnických Počernicích nestojí kulturní dům s velkým jevištěm.

Když byla doba budování kulturních stánků a strejcové v čele obce zaslechli něco o pěti miliónech, netroufli si na takové sousto. Jediný kulturní stánek byla hospoda U Čelichovských (proslavená Havlovou Žebráckou operou - pozn. red.), a ta nám moc nevyhovovala. Netvrdím, že to byl jediný důvod, proč se tehdejší soubor rozpadl. Městský národní výbor nám dělal překážky, hospoda chátrala a paní Dolanská, metodička na okrese, která si nás vzala pod ochranná křídla, mohla najít pro naše zkoušky jen sál v Praze. Ale ta dálka, tenkrát nebylo metro! Nakonec jsme rezignovali.

Asi jste to dlouho nevydrželi.

Máte pravdu. Asi po pěti letech přišla dcerka ze školy - chodila tehdy do třetí třídy - a hlásila: "Tati, budeme hrát Broučky a ty je budeš režírovat!" Děti se do toho zbláznily a rodiče taky. Ale kde hrát? U školy byla zajímavá zahrada, vzrostlé stromy a mezi nimi velký dolík, do kterého přesně zapadly stupňovité lavice, jako v antickém amfiteátru. Vejde se na ně dvě stě dětských zadečků nebo sto padesát až sto sedmdesát dospělých diváků. Když tu dáváme Sen noci svatojánské a když nasvítíme větve stromů, kde se prohání Puk, občas v listí zacvrliká pták - dojem přímo pohádkový! To neudělá sebelepší kulisa! Zato nás Krysař (dramatizace jevištní básně na motivy známé legendy - pozn. red.), to je opačný případ. Ten si žádá klasické jeviště. Figura vstupuje naráz ze tmy do kuželu světla a kdyby ji divák viděl přicházet po svahu mezi stromy - do půl desáté je v červnu venku vidět - bylo by po překvapení. A Krysaře můžeme v kulisách opravdu hrát, protože nakonec máme i to kamenné divadlo. Počernické kino zelo prázdnotou, obecní úřad nám šel na ruku, dostali jsme grant, něco jsme si vydělali a dnes je tu jeviště s oponou, výborná akustika - zvukovou i osvětlovací techniku dělali fandové a praví machři. Herci se převlékají v šatnách a svůj koutek brzy dostanou i kulisy. Máme i název: Divadlo Pohoda. Slavnostní křest divadla proběhl v říjnu minulého roku a kmotrou byla paní Vilma Cibulková.

Chtěla bych vědět, s kolika ochotníky jste pracoval a kolik inscenací jste s nimi za těch padesát let vytvořil?

Já taky.

Kolikrát jste začínal a kolikrát končil?

Základ souboru zůstával, průběžně jsme jej ale doplňovali mladšími členy. S dětmi to bylo jiné. Nejraději vzpomínám na svůj první dětský soubor. Bylo jim osm let a jeden talent vedle druhého! Ale děti rychle rostou, najednou maturovaly a z těch jedenácti jich deset šlo na vysokou školu a soubor se rozpadl, to je úděl každého ochotnického režiséra. Tak jsem se rozhlédl po menší drobotině a všechno se opakovalo. Celkem čtyři generace dětí jsem měl v rukách a z mnoha svěřenců mám radost. Láďa Matějíčků vystudoval DAMU, Pepík Vránů rovněž, teď hraje v pardubickém divadle a Mirek Babuský zase zakotvil v souboru v Mladé Boleslavi. Holky měly také na to, aby šly dál, ale já jim to rozmluvil. Dělejte divadlo amatérsky s kým budete chtít a co budete chtít, říkal jsem jim. Hrát profesionálně je dřina! Dneska jsou z nich maminky a občas mi v kočárku přivezou ukázat svoji ratolest.

Nevadí vám, že názvem "ochotník" jsou označováni lidé, kteří něco zbabrali nebo podali slabý výkon?

Kdo se cítí, ať se chytí! Ale vážně. Jsem dalek toho, abych z ochotníků dělal něco zvláštního. Mají své chyby, především jsou dost devótní. Dřív se "ochotně" přizpůsobovali režimu a studovali sovětské autory, aby se o nich vědělo. Dneska, kdy je v kamenných divadlech módou dělat neurotické inscenace, se zase opičí v přehánění, až je to často morbidní. Nejsem žádný staromilec, ale jestliže uvádím Shakespearova Hamleta, tak ho neobléknu do montérek a Moliérův Lakomec nebude sbírat plastové láhve, to nelze. Stačí, že pan Hilský přetlumočil Shakespeara tak, že jeho postavy nedeklamují těžkopádný text, ale mluví a jednají jako současní lidé. V tom vidím modernost.

Režisérismus může být nápaditý a moderní, ale může být i zrůdný.

Přesně tak. Já dávám přednost laskavějšímu pohledu na svět. Vulgarismus u nás na jevišti padne jen tam, kde to "sedí". Nic nesmí být samoúčelné, nic nesmí urážet. Třeba ten náš pánský striptýz v Klicperově Ženském boji (pane, to jsem byl odvážný!) vypadá takto: Mladík, kterému bojechtivé ženské ukryly jeho milou, se prolomí do jejich houfu. V tu ránu letí do vzduchu nejdřív košile, pak tílko a slipy a on tam nakonec stojí jen s malým trojúhelníčkem vpředu. Byl jsem zvědavý, co to udělá s diváky - vzali to jako vtip. Nebo jiný případ: za pomoci Jiřího Hálka z Činoherního klubu jsme kdysi dělali trojrozměrné aranžmá Macháčkových Ženichů, neboli divadlo v kruhu, kdy se herci musí neustále pohybovat a obměňovat, aby je postupně viděl každý divák, stojící kolem. Porotám se to moc líbilo a posílali nás do Hronova.

Nemusíte se bát, že vás bude někdo považovat za režiséra ze Zapadlých vlastenců. Kdo chce, ať se přijde podívat na vašeho Krysaře - já jím byla nadšena!

Při vší skromnosti si nedám vzít jedno: snažíme se pracovat profesionálními postupy. Pod hlavičkou místní osvětové besedy jsem si dokonce "otevřel" něco jako divadelní školu, kde probíráme dějiny divadla, pohybovou výchovu, řeč. Hlavní rozdíl mezi amatéry a profesionály vidím v tom, že my to děláme s nadšením amatérů a zadarmo, zatímco oni za peníze a s velkou rutinou, vždyť hrají denně! Amatér řekne občas falešnou větu a vrátit zpátky se to nedá - chybí mu to denodenní řemeslo. Samozřejmě jsou výjimky. V souboru mám tři, čtyři členy, kteří by si mohli už teď zahrát v oblastním divadle. Třeba Jana Keilová, která v Pygmalionu perfektně ztvárnila Lízu Doolittlovou a ve Snu noci svatojánské dělá skvělého Puka.

Asi měla kromě talentu i dobré vedení... Jak má podle vás vypadat dobrý ochotnický režisér?

Ochotnické divadlo může dělat jen někdo, pro koho je divadlo drogou, má schopnost naočkovat tím ostatní a ještě navíc umí lidi stmelit. V Krysaři vystupuje například jednadvacet postav a jednadvacet ochotníků přijde na zkoušku z nějakého zaměstnání, kde se jim nemuselo zrovna dařit. Každý je také jiný. S někým můžete zacloumat, někoho musíte pohladit, protože jinak se vám rozbrečí. V kamenném divadle režisér velí, já nemohu lámat nic přes koleno. Není to jednoduché a nečeká vás jen pocit uspokojení. Někdy jdu ze zkoušky jako zpráskaný pes. Chce to velkou trpělivost a takt. Ale když se něco povede, je z toho velká radost.

Zahrál jste si vůbec někdy?

Hraju, jen kdy si někdo z herců zlomí nohu. Moji svěřenci potřebují zrcadlo, a tím jsem já. Když jsem s nimi na scéně, tak to zrcadlo ztratí.

Vychoval jste si někoho, kdo vás jednou nahradí?

Asi ne a je mi to vytýkáno. Jenomže co já v té věci mohu dělat? Mohu všelicos naučit, ale celkovou vizi nemohu nikomu vložit do hlavy. Když otevřu text nějaké hry, vím už, kteří lidé v ní budou hrát a už si píšu, co bude kdo dělat, protože to přímo vidím - zkuste to někomu předat! Až natáhnu bačkory, asi to v Počernicích skončí... Ačkoliv člověk nikdy neví. Teď moje dvě odchovankyně začaly pracovat se skupinou padesáti dětí a já před nimi smekám, protože mají hodně starostí s vlastní domácností a dětmi. Víte, smyslem mého usilování nebylo udělat z Počernic nějakou zvláštní enklávu. Z každého amatéra nemusí být celoživotní ochotník, uteče třeba k něčemu jinému, ale důležité je, že se do divadla vrací jako divák, a to divák znalý věci. Kdy k nám přijedou soubory odjinud, říkají naši hosté uznale: "U vás máte nejlepší publikum, jaké jsme poznali." Počerničtí diváci umí zatleskat na pravém místě a v pravou chvíli!

Text a foto KVĚTA PROCHÁZKOVÁ